Společenství čistých srdcí

Moji milí, pracuji v pečovatelských domech a starám se o lidi postižené převážně demencí. Vím, jaké to je trpět. I já sama vím z vlastní zkušenosti, jaké to je trpět. Jsem ještě mladá a nemyslím, že bych se z tohoto světa poroučela v dohledné době. Hodlám si tu ještě hezkých pár dekád pobýt. Ale jednoho dne, možná, ačkoliv doufám, že ne, nastane doba, kdy si řeknu "a dost!" Tak trochu se za dobu svého života znám a myslím, že většina fyzických potíží mě k tomuto rozhodnutí nepřivede (nějaké by se možná našly, ale zanechme spekulací). Nicméně naprosto odmítám alternativu, kdy můj mozek, ať už rychle nebo pomalu vypne, a někdo mi bude muset utírat zadek a krmit mě. A myslím, že je moje právo rozhodnout se, jak se sebou naložím. Moc bych si přála, abych z tohoto světa odešla jako moje prababička - dožila se více než devadesátky a ačkoliv už skoro nemohla chodit a byla více než 30 let slepá, užívala si života a zemřela znenadání, aniž to kdokoliv čekal. Ale být někomu celé roky na krku, pozbýt svou osobnost a důstojnost a trápit se (protože i lidé s demencí trpí, tím, že nevědí, co se s nimi děje a kam se poděla jejich paměť), ne, díky.
Mám docela vysoké vzdělání, jsem věřící bez konfese a myslím, že jsem duševně kompetentní rozhodovat o svém bytí a nebytí. A kategoricky odmítám, aby mi někdo na základě víry, kterou já sama nesdílím, říkal, co mám dělat.
Chcete chránit lidi, kteří se nemohou sami rozhodnout? Ano, v tom s vámi potáhnu za jeden provaz. Ale nutit někoho dělat něco, co nechce? Vytáhněte si laskavě trám ze svého vlastního oka.
LMH