Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Zajímavé
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh
sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Toto je skutečný příběh řeholnice, která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Nakonec se jí podařilo
vyhnout se vězení, do kterého ji chtěli dostat. Sestřička Cecílie (pod tím
to svým křestním jménem knihu publikovala – její řeholní jméno bylo
ve skutečnosti Makária) byla na mušce Státní bezpečnosti, když pomá
hala unikat druhým. Vyměnila řeholní šat za celou škálu bizardních pře
vleků, než se vydala na nebezpečnou cestu do svobodného světa. Skrý
vala se ve stodolách a
tajných skrýších, často hladová, třesoucí se zimou
a vystrašená. Pomáhali jí odvážní lidé, riskující vlastní životy a
svoji
svobodu. Nakonec prožila vrcholnou zkoušku v
tmavé noci při přecho
du přes přísně střeženou hranici.
Vyprávění je prozářené odvahou a
pevnou vírou. Působivě vykres
luje pohnutky obyčejného děvčete, které ji vedly ke složení řeholních
slibů a k fascinujícímu životu v klášteře.
Čtyři policejní auta – jedou pro mě!
Cítím, že kdosi do mě strká, až to bolí. Probouzím se, jsem ve svém
pokoji v
dětské nemocnici v
Bratislavě. Nade mnou se sklání jedna ze
sester, celá je bledá, třese se:
„Ježíši, Maria, Svatý Josefe!“ Chuděra vy
strašená.
„Sestro! Sestro! Dole na vrátnici tě čekají čtyři četníci a
na ulici stojí čtyři policejní auta! Matka představená říká, že si máš vzít deku,
nebo ti bude v noci na policii zima.“ Chvíli si myslím, že se mi to jen
zdá. Vystrčím ruku a dotknu se sestry. Je to ona, z masa a krve.
„Víš co, sestro,“ říkám jí,
„já s
četníky nikam nepůjdu.“ Vstávám a rychle se oblékám. Běžím na půdu nad naším oddělením. Dívám se, kde bych se mohla schovat, ale vidím tam jen samé trámy a
kopu do starých matrací. Ve zmatku prolézám okénkem na malou terasu nad střechou. Lezu po čtyřech po střeše a snažím se schovat za komín. Dřepím za komínem, kdysi červeným, teď černým od sazí – a snažím se přemýšlet. Téměř omdlévám, zdá se mi, že každou chvíli spadnu ze střechy.
Náhle se podívám dolů na ulici. Vidím policejní auta. Kolem nich
jsou rozestavěni příslušníci bezpečnosti v zelených uniformách. Hlídkují kolem nemocnice. Vidím, jak se lidé zastavují a chtějí vidět, co se
děje. Tehdy si pomyslím:
„Dobrý Spasiteli, vždyť mě zde četníci snadno uvidí – celou bílou, v
hábitu, proti černému komínu!“ Je třeba slézt ze střechy dolů! Lezu jako kočka, v
tom se mi uvolní pod nohou křidlice a začne se sesouvat dolů... Čekám, hrůzou ani nedýchám... Mám strach, že taška dopadne na chodník a oni se podívají nahoru.
„Svatý Josefe, pomoz!“ Křidlici zastavil okap. Zůstala v něm. Zavírám na chvíli
oči, modlím se děkovnou modlitbu, napůl v mdlobách.
Potom se doplazím k terase a
okénkem vlezu zpět na půdu. Stojí tam pět sester, jsou jako pět vylekaných bílých housat.
„Pojď dolů!“ říkají.
„Pojď dolů, sestro! Četníky přechází trpělivost.“
Přemýšlím, zda „příslušníci bezpečnosti“, jak se nazývají, mají v
sobě alespoň tolik citu, že se neodváží dojít do našich řeholních pokojů.
Obchází mne hrůza, zalévá mne studený pot. Zoufale se snažím vymyslet způsob, jak se dostat četníkům z rukou. V tom si na něco vzpomenu.
V kufru mám šaty po matce jednoho dítěte, které jsme měli v
nemocnici. Tmavomodré šaty s bílými puntíky, hodily by se k tanci, ale teď se hodí právě k této příležitosti. A bílý šátek navíc! Běžím se šaty a
šátkem na půdu. Chci odložit závoj. Najednou mi
něco zadrželo ruku, cosi mimo mne. Za dvacet jedna let od svých ře
holních slibů, jsem na sobě nic jiného, kromě řeholního hábitu, neměla. Přemýšlím. Když půjdu v hábitu, určitě mě chytí. Když ale vyjdu na ulici v civilu a
chytí mě – bude to hanba pro řeholnici. To bude po
hled – přesně to, co chtějí!
„Jestliže mě mají chytit, pak chci kráčet mezi lidmi jako řeholnice, s hrdostí!“
Tehdy jsem přestala přemýšlet a
začala jsem se modlit. V takových případech se obvykle modlím ke svatému Josefovi, kterého mám ze světců nejraději. S ním si umím nejlépe povídat. Jenže tato situace se mi
zdála příliš těžká i pro svatého Josefa. Proto jsem šla na věc přímo:
„Můj
Nejsvětější Spasiteli, Ježíši, co mám dělat?“
A brzy, jako kdybych si vůbec neuvědomila, co se děje, jednám. Sundávám si závoj. Odepínám límec. Rozvazuji si čepec.Odkládám pás s růžencem a křížkem.
Svlékám si roucho a všechno schovávám pod starou matraci.
Potom si spěšně navlékám tmavomodré šaty s bílými puntíky a na
hlavu si uvazuji bílý šátek. Běžím zpět do pokoje. Tam vezmu jen dvě
věci osahaný obrázek svatého Josefa, který jsem si schovávala od dětství, a obrázek Panny Marie, Ustavičné pomoci, který mám ode dne řeholního zasvěcení. Vložím si je pod šaty a vyjdu na chodbu.
Proti mně jde po chodbě jedna sestra a
nese dítě.
„Dej mi to dítě!“ říkám a představuji si, že právě to mě bude dobře maskovat.
„Dítě?“ říká udivená sestra a drží ho pevně v rukou.
„Nemůžu ti ho dát, čeká na ně doktor, chce ho vyšetřit. Jak bychom ho potom dostali zpátky?“
Rychle se obracím, nemám čas ji přesvědčovat. Otvírám komůrku pro uklízečky, beru hadry a
nářadí, abych vypadala jako uklízečka naštěstí jsem náležitě špinavá od komína. Scházím dolů po schodech, jdu bočními dveřmi a procházím mezi četníky. Sama jsem pomohla mnohým lidem se skrývat a utíkat přes hranice. Teď vím, jaké to je. Další čtyři měsíce budu žít jako štvaná zvěř, skrývat se, přebíhat z úkrytu do
úkrytu, až se mi nakonec podaří utéct přes hranice uprostřed noci temnoty a
strachu, bude se psát 10. leden 1952. Není to žádná maličkost
skrývat se takovou dobu v komunistické zemi a zvláště, když jste řeholní sestrou. Ať mi svatý Josef odpustí moji pýchu!
Sdílet
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 26. 01. 2017 | 1871 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |