Společenství čistých srdcí

Dopis jedné bosenské řeholnice matce představené

Kategorie: Svědectví

Všem italským jezuitům zaslal roku 1994 jejich provinciál Jan Giacomo Rotteli neobvyklé velikonoční blahopřání, totiž text dopisu jedné mladé řeholnice z Bosny. A přeje jim tímto dopisem, aby síly vzkříšení byly všude a pro všechny znamením Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, a aby každý z nich učil své duchovní syny a dcery jen a jen milovat.

Milá matko představená,
jsem sestra Lucie, jedna z novicek, které znásilnili srbští milicionáři. Píši Vám to druhý den po tom, co se nám to stalo. Mně a spolusestrám Taťáně a Sendrii. Dovolte mi, abych se nezmiňovala o podrobnostech našeho případu. Jsou to tak úděsné životní zkušenosti, že je nelze sdělit nikomu. Jen Bohu, jemuž jsme zasvětily svůj život. Moje tragédie není pokoření, kterého se mi dostalo jako ženě, ani nezhojitelná urážka mé existenciální volby, jako spíše dokázat zapsat do své víry událost, kterou dopustil ten, kterého budu i nadále vždy považovat za svého božského ženicha. Několik dní před tím jsem četla "Dialogy karmelitek" od Bernanose. A napadlo mě prosit Pána, abych i já směla zemřít jako mučednice. On mě vzal za slovo, ale jakou formou! Jsem nyní ponořena do úzkostné vnitřní temnoty. Zničil mi životní plán, který jsem považovala za konečný a pro mě úchvatný. Náhle mne zapojil do svého nového plánu, který teprve musím objevit. Během dospívání jsem si zapsala do svého deníku: "Nic není moje, nikomu nepatřím, nikdo nepatří mně. A zatím mě někdo jedné noci unesl. Nechci na to myslet. A vyrval mě sobě samé v domnění, že budu jeho. Byl už bílý den, když jsem se probrala, a první myšlenka, která mi přišla, byl Ježíšův smrtelný zápas v Getsemanské zahradě. Vzplanul ve mně strašný boj. Ptala jsem se na jedné straně, proč Bůh dovolil, aby tak bylo zničeno to, co jsem považovala za poslání svého života. A na druhé straně: Jaké nové povolání mi dává? S námahou jsem se zvedala, a zatímco mne podepírala sestra Josefína, dávala jsem se dohromady. Slyšela jsem z kláštera augustiniánek, který stojí vedle našeho, zvonění na sextu. Udělala jsem kříž a v duchu jsem si říkala liturgický hymnus. V tuto dobu pravý velikonoční beránek, Kristus, platí výkupné za naši spásu. Co je, matko, moje utrpení a zhanobení proti tomu, které zakusil ten, kterému jsem tisíckrát slibovala, že za něho chci dát život. Říkala jsem velmi pomalu: "Buď vůle Tvá, zvláště nyní, kdy nemám jiný opěrný bod, jen jistotu, že Ty, Pane, jsi se mnou."







Nepíši Vám, matko, abyste mě utěšovala, ale abyste mi pomáhala děkovat Bohu, že mne přidružil k tisícům mých krajanek, které byly zneuctěny a přinuceny k mateřství, jež si nepřály. Mé ponížení mne připojuje k jejich. A protože nemám nic jiného, co bych obětovala na smír za hříchy spáchané bezejmennýmý násilníky a za smíření mezi dvěma znepřátelenými národy, přijímám utrpení zhanobení a odevzdávám je božímu milosrdenství. Nedivte se, že vás žádám, abyste se mnou sdílela tento dík, který by se Vám mohl zdát absurdní. V těchto měsících jsem vyplakala všechny své slzy za své dva zavražděné bratry, oběti týchž útočníků, kteří terorizují naše města, a myslela jsem si, že už víc nemohu trpět. Ani mě nenapadlo, že bolest má daleko větší rozměry. Na bránu našeho kláštera klepaly každý den stovky vyhladovělých lidí, třesoucích se mrazem se zoufalstvím v očích. Vzpomínám si, že právě před týdnem mi jedna osmnáctiletá dívka říkala: "Vy šťastné, které jste zvolily místo, kam špatnost nemůže vstoupit!" Měla v ruce korunku prorokových radostí a polohlasně dodala: "Vy nevíte, co je to zhanobení." Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že mně unikla jedna část skrytých bolestí našich lidí. A cítila jsem zahanbení, že jsem odtud vyloučena. Nyní jsem jedna z nich. Jedna z tolika bezejmenných žen tohoto národa s poničeným tělem a vypleněnou duší. Pán mne připustil do jejich tajemství zhanobení. A navíc mně, řeholnici, udělil výsadu, abych pochopila až do dna ďábelskou sílu zla.







Vím, že od nynějška budu věřit slovům povzbuzení a útěchy, která dokážu vylámat ze svého ubohého srdce, protože má historie je jejich historií. A má odevzdanost, opírající se o víru, jim může být příkladem, nebo alespoň poslouží ke konfrontaci s jejich mravními a citovými reakcemi. Stačí znamení, slabounké zavolání, bratrský hlas, aby uvedlo v pohyb naděje zástupu neznámých lidí. Bůh vyvolil mne, kéž mi odpustí tuto domýšlivost, abych vedla ty nejvíc zhanobené z mého lidu ke svítání vykoupené svobody. Nesmějí mít už pochybnosti o upřímnosti mých návrhů, protože přicházím jako ony od hranice ohavnosti.







Vzpomínám si, když jsem chodila v Římě na univerzitu "Auxilium" na filosofickou fakultu, jedna starší profesorka slovanské literatury mně citovala tyto verše básníka Alexeje Mysloviči: "Nesmíš zemřít, protože sis zvolila stát na straně dne." Té noci, kdy mě celé hodiny Srbové trýznili, jsem si stále opakovala tato slova, která se mi zdála být balzámem pro vlastní duši, a to ve chvíli, kdy se mě již zmocňovalo zoufalství. Nyní již všechno pominulo, a obrátím-li se zpět, mám dojem, že jsem prožila ošklivý sen.







Všechno pominulo, matko, ale teď všechno začíná. V telefonickém rozhovoru jste mi řekla slova útěchy, za která Vám budu vděčná po celý život. Ale pak jste mi položila jasnou otázku: "Co uděláš s životem, který ti byl násilně vložen do lůna?" Cítila jsem, jak se vám chvěje hlas při této otázce. Nepovažovala jsem za dobré na ni hned odpovědět. Ne že bych neuvažovala o tom, jak se mám rozhodnout. Ale abych nenarušovala Vaše eventuální plány se mnou. Já se už rozhodla. Budu - li matkou, bude dítě moje a nikoho jiného. Vím, že bych je mohla svěřit jiným lidem, ale ono má právo, i když jsem je neočekávala a o ně nežádala, na moji mateřskou lásku. Rostlina se nesmí vytrhnout z kořenů zrnka obilí, které padlo do brázdy. Potřebuje růst tam, kam je vrhl jemný, i když zločinný rozsévač. Uskutečním své řeholní povolání, i když docela jiným způsobem. Nic nežádám od své kongregace, která mi už dala vše. Jsem vděčná za solidaritu, kterou mi projevily spolusestry. Zahrnuly mne v těchto dnech nejněžnějšími pozornostmi. Zvláště však, že se mne na nic nevyptávaly. Odejdu se svým dítětem. Nevím kam, ale Bůh, který náhle zlomil mou největší radost, mi ukáže cestu, na které bych splnila Jeho vůli. Stanu se opět chudou. Opášu se starou zástěrou, vezmu si dřeváky, které u nás nosí ženy ve všedních dnech, a půjdu se svou matkou sbírat pryskyřici z kůry modřínů v našich velkých lesích. Musí přece někdo začít lámat řetěz nenávisti, který tak hyzdí naše země. A dítě, které přijde, přijde-li, budu učit jen a jen lásce. Ono pak, narozené z násilí, bude vedle mne svědčit, že člověk je velký jen jedním, a to odpuštěním.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 10. 01. 2010 | 5580 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře