Společenství čistých srdcí

Dopis z misií

Kategorie: Zajímavé

Reportáž v živých barvách. Nesnadná, ale krásná služba.

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
Moji drazí!
To, že Vám mohu ještě psát, je bezesporu zázrak. Co jsem zažil za ty poslední dva měsíce, by normálním lidem stačilo na celý život. Ale začnu po pořádku.
Odjezd jsem plánoval na 13. července. Začalo se to ale protahovat a stále mi chyběly nějaké dokumenty, a tak jsem odjížděl za dramatických okolností až 19. září. Byla to poslední loď, která přijela do Peru před koncem platnosti mého pasu. Vízum jsem dostal teprve tři dny před odjezdem a pak jsem si musel zařídit převoz zavazadel do přístavu (měl jsem všehovšudy dohromady asi šest metráků, protože jsem vezl zavazadla ještě druhých misionářů, kteří letěli letadlem), zařídit lodní lístek a všelijaké další hlouposti. Ještě v posledním okamžiku, když už jsem měl všechno naloděno, si jakýsi italský policajt vzpomněl, že nemohu po takové době odjet z Itálie bez vstupního víza, a nechtěl mě pustit. Loď měla odjíždět za hodinu a já jsem byl opravdu zvědav, jak to skončí. Ale podařilo se mi ho přesvědčit, že se mýlí a že nic takového nepotřebuji.







Odjezd lodi z přístavu je sice moc krásný, ale smutný. Je to sice krásný pocit, když přecházím po můstku na loď, která mě má odvézt tak daleko, když se ale odpoutá od mola a když se země pomalu vzdaluje, je těžké zůstat netečný... Vždyť i já jsem opouštěl kontinent, kde jsem se narodil a kde mám všecky své drahé a kde jsem se stal knězem. Vy mě znáte, že nejsem nějaká bábovka, ale přiznám klidně, že jsem lezl až na nejvyšší můstek na lodi a že jsem se díval raději na druhou stranu, na moře, protože jsem nemohl zadržet slzy. To byla ovšem krátká chvíle, kterou každý musí prožít, a rozhodně tím nechci vzbudit dojem, že jsem nějak smutný. Cesta byla opravdu krásná. Hned druhý den na cestě z Neapole do Cannes jsme projeli menší bouří a pak v Atlantiku jsme zažili tři dny opravdového pekla. Kdo něco takového neprožil, nemůže si absolutně představit, co taková bouře znamená. Já jsem si nechal poradit od starších a zkušenějších, a tak jsem se od mořské nemoci uchránil, ale snad osmdesát procent cestujících už leželo polomrtvých. Já si oblékl kleriku a chodil jsem je navštěvovat, a tak jsem velice rychle získal sympatie na všech stranách. Je to zajímavé: v přístavu ta loď vypadá jako kolos, a pak na moři je strašně bezmocná.








Jela nás hezká skupina: asi dvacet kněží misionářů a dvacet sestřiček, do nejrůznějších koutů. Asi polovina kněží jela poprvé, sestřičky byly vesměs staré zkušené námořnice. Nejstarší misionář byl jeden Rakušan, který právě během cesty slavil čtyřicet let od svého prvního příjezdu do Chile. Bylo mu šedesát osm. Bylo opravdu zajímavé, jak tihle lidé, vůbec už ne mladí, jeli s novým nadšením bojovat za vítězství Kristova království. Jedna ze sestřiček, taky už starší, měla pokaždé slzy v očích, když mluvila o „svých“ dětech, a strašně se na ně těšila. Když jsme pak přijeli do Guazaquilu v Ecuadoru, kde pracovala jako učitelka, pozvala mě, abych jel s ní do jejich domova. Do přístavu pro ni dojel džíp a málokdo mi bude věřit, že džíp neprojede ani polovinou městských ulic. Dojeli jsme daleko za město a jak jsme se blížili k místu určení, sbíhaly se děti a vrhaly se na auto, aby uvítaly svou sestřičku. To byl triumf, jakého se nemůže dostat žádnému státníkovi na světě. Děti byly špinavé a otrhané, ale to bylo strašně krásné. Chápal jsem už, že se tam vrací v letech, kdy její vrstevnice v Evropě pomýšlejí na odpočinek. Tady mají školu, kam chodí devět set dětí! Ona sama říká, že večer neví, kde jí hlava stojí, že dětem vaří i perou, shánějí všechno možné, ošetřují nemocné atd. Já jsem se s obdivem díval po těch „slabých“ ženách, které tam denně dělají nadlidské věci, a ze srdce jsem jim žehnal.
Po cestě jsem měl příležitost vystoupit ve všech přístavech a viděl jsem opravdu mnoho. Tenhle kontinent je snad z jiné planety.








Na lodi jsme oslavili svátek sv. Václava. Bylo to uprostřed Atlantiku. Už den před tím jsem hlásil všem, že budu mít slavnou mši svatou, protože je svátek našeho národního patrona a že bude mše svatá latinsky. Ta latina vyvolala zděšení a všichni mě svorně přemlouvali, abych sloužil jako v jiné dny španělsky. Za nic na světě jsem nechtěl povolit a připustil jsem jen také možnost, že bych mohl celebrovat také česky, rozhodně ne ale v jiném jazyce, protože by mi sv. Václav nerozuměl. Večer pak přátelé uspořádali večírek na počest sv. Václava a mou a vyzvali mě, abych zazpíval něco českého. Zapěl jsem jim svatováclavský chorál. Zpíval jsem co nejvroucněji a dojímalo mě pomyšlení, že jsem docela určitě první, kdo uprostřed Atlantického oceánu zpívá modlitbu k sv. Václavu v jeho vlastním jazyce. Všichni byli nadšeni. Následující večer po mši svaté, kterou jsem nakonec přece jen celebroval španělsky, zase všichni chtěli, abych jim zazpíval národní písničky. Největší úspěch měla „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“. Tleskali, dupali a byli strašně spokojení.







Během cesty jsem si udělal vlastní krásné exercicie. Cesta přes moře je k tomu totiž nádhernou příležitostí: člověk nevidí nic jiného než nekonečnou vodní pláň, kde ho nic nevyrušuje, a tak má k Pánu Bohu velice blízko.
Do Callao v Peru jsem přijel 12. října, právě na 480. výročí objevení Ameriky. V přístavu mě čekal generální vikář prelatury. Ten mi pomohl se všemi formalitami a během dvou týdnů jsem mohl odjet do vlastní misie, do Huari. Hned první den jsem už sloužil mši svatou a třetí den jsem už několik hodin zpovídal a také jsem pokřtil prvních pět dětí. Kolik jich asi bude dohromady? Cestu do Huari si absolutně nemůžete představit. Asi dvě stě kilometrů se jede po panamerické dálnici, která tak odpovídá nějaké naší okresce a hned z okraje Limy jde stále pouští. Jak neutěšená věc je taková poušť! Na jednom místě jsme viděli ležet mrtvého osla a několik kojotů z něho rvali kusy masa. Pak se sjede ze silnice a začne stoupání do hor. Naše horské cesty jsou oproti tomu úplné dálnice. Tisíci-, dvoutisícimetrové propasti nesčíslné serpentiny, brody...to jsem si nemohl ani ve snu představit. Ujeli jsme asi tak tři sta padesát kilometrů ve výšce 4100 – 4800 metrů nad mořem. Přes hřeben černých Kordiller a náhorní plošinu Puna, pak stoupání do Bílých Kordiller, které jsou na vrcholcích zasněžené. Průsmyk v Bílých Kordillerách je ve výšce asi 4600 m. Trochu jsem se divil, když mi páteři dávali tabletky na srdce. Ale ani s nimi jsem se moc dobře necítil. Z nejvyššího průsmyku se pak sjíždí jedním tahem až asi do úrovně 1500 m. To se všichni potí v důsledku výškových a teplotních změn. Huari leží ve výšce asi 3100 m. Je to nádherný kotel, obroubený horami. Nemyslete si ale, že je tu jenom ráj. Hned se to necítí, ale za několik dní začne člověku chybět vzduch a začíná aklimatizace, která je tu dost tvrdá. Stačí několik rychlejších kroků po rovině a už mi srdce bije sto padesát.







Na Dušičky jsem byl na první apoštolské cestě dvě a půl hodiny na koni a přijel jsem na smrt unaven. Ve vesnici už mě čekali a jak mě z dálky spatřili, začaly zvonit zvony a lidé se sbíhali.
Vesnice byla 4000 m vysoko. Měl jsem trochu strach z jízdy koňmo, ale naučil jsem se používat tohoto prostředku velmi rychle. Tady je to ostatně nezbytné, neboť autem se dá dojet do Huari a dál se musí všude na koni. Mši svatou jsem tam sloužil uprostřed trosek kostela, který se téměř celý zřítil při zemětřesení v roce 1972. Zůstal stát jen presbytář a i ten je na spadnutí. Přede mší svatou jsem zpovídal asi třicet lidí, z toho asi dvacet v kečuánštině, což je domorodý jazyk zdejších Indiánů. Kečuánsky musím zpovídat s knížkou v ruce a neumíte si představit, jakou trpělivost to vyžaduje. Skoro všechny ty lidi jsem musel učit udělat kříž, se všemi jsem jako pokání říkal Otčenáš a Zdrávas, abych to s nimi zopakoval, případně je to naučil. Slova se ještě naučí dost snadno, ale kříž je pro ně strašný problém, protože je stále mate, že jim kněz žehná obráceně. Lidé jsou to ale moc hodní. Pak jsem byl na hřbitově, abych posvětil všechny nové hroby a modlil se za zemřelé. Ve vesnici není voda, a tak přinesli obrovskou spoustu všelijakých nádob, abych jim posvětil vodu. Byla to většinou hrozná špína, ale oni nic jiného nemají, a tak si nechají posvětit aspoň tuhle, aby jim neškodila. A je zajímavé, že tu nejsou žádné epidemie, ačkoli tihle lidé nemají možnost se mýt nebo si něco vyprat a pijí vodu, do které byste u nás ani nohu nesmočili. Mě obcházela hrůza, ale co, přišel jsem pro našeho Pána a pro nic jiného, a On už si mě ochrání. Jsem v Jeho rukou a nemám strach.







Hned další den jsem odjel na další apoštolskou cestu – sto padesát kilometrů. Jeli jsme celý den. Večer jsem sloužil mši svatou, pokřtil dva mladé lidi a druhý den jsem ještě oddal jeden manželský pár, zatímco druhý páter, který jel se mnou, koval koně. Vyrazili jsme a po cestě jsme se zastavili ještě v jedné vesnici. Zase mše svatá a několik křtů. Stále obrovské klesání a stoupání a zase klesání na cestě zpět. Dostal jsem nádherného koně, a tak jsem to vydržel dlouho. Ale trochu mi chyběl vzduch. Navíc – představte si stezku, kde se dva vyhnou jen málokde a vedle ní strže a propasti tisíc až dva tisíce metrů hluboké. Nejsem nějaký strašpytel, ale tohle mě dorazilo. Stále jsem napjatě koukal koni po nohách, ten ale šlapal skvěle, to by nikdo nevěřil, kolik inteligence v tom zvířeti je. Stejně jsem to musel po třech a půl hodinách vzdát. To ale neznamenalo slézt a lehnout si, ale vrátit se zpátky. Byl jsem tak vyčerpán, že jsem si myslel, že přišla moje poslední hodinka. Cítil jsem, že to není vyšerpání jen fyzické, ale i nervové. Ty propasti mě strašně vyčerpávaly.







Dopravili mě zpátky do Huari ve stavu těžké vyčerpanosti. Když jsem dojel, byly právě otevřeny dveře do biskupova pokoje. Niskup povídá: „Karamba, ty se vracíš brzo,“ ale jak se na mě podíval, bez dalšího mě nahnal do postele a zavolal doktora. Ten mi předepsal kalciové injekce a několik dní pořádný odpočinek. Je pravda, že po týdnu už jsem zase celkem v pořádku a budu mnohem opatrnější. Tohle totiž musí každý vyzkoušet sám na sobě, protože je nepochopitelné, jaké účinky může ta výška na člověka mít a jak se to může projevovat.
A teď pro představu: když píši kostel, je to stavba podobná našim kostelům velmi vzdáleně. Nějaká dlažba tu existuje jen v katedrále v Huari, jinak je to vždycky jen udupaná zem. Katedrála v Huari je napůl zřícená. Ono je tady těžké zařídit, aby nějaká stavba dlouho vydržela, protože je tady třicet zemětřesení denně, samozřejmě třeba drobných chvění. V kostelích bývá občas i nějaká lavice, ale nic parádního jako u nás. Indiáni však rádi stojí, Indiánky si zase zásadně sedají na zem. A tak lavice zůstávají neobsazeny, i když je kolem tlačenice. Se všemi vesničany obvykle přijdou i všichni psi, ale ještě jsem neviděl nějakou rvačku.








Je dojemné vidět např. mši svatou v jedenáct hodin v Huari. Přijdou campesinové. To jsou vesničané z okolí, kteří už třeba v sobotu vyjdou, přespí někde po cestě, po mši se rozloží v kostele, najedí se a jdou zpátky. Na svátek Všech svatých bylo strašně plno. Po mši svaté bylo procesí. Něco takového si neumíte představit. Z každé vesnice přinesou všechny sochy, které mají, a tady je pak nesou v průvodu. Mši svatou sloužil pan biskup, a protože byl v katedrále velký křik, začal kázání v kečuánsštině: „Všechny mámy dají pít dětem, aby nekřičely.“ A během minuty bylo v katedrále jako v hrobě.
Asi před týdnem jsem měl připravit na svatbu dva manžele. Jedno dítě měli s sebou a druhé už se hlásilo. Přišli z vesnice dva dny cesty a nemohl jsem je zdržet déle než hodinu, aby se zase dostali zpátky. On uměl trochu španělsky, ona jen kečuánsky. Kříž znali strašně zmateně, ale uměli dokonale Otčenáš a Zdrávas a tvrdili, že se ho denně modlí. (To jsem jim věřil.) Ale to bylo všechno. O Nejsvětější Trojici mně manžel tvrdil, že je to Otčenáš, Zdrávas a Credo, a když jsem jim řekl, co je to doopravdy, radostně se usmál a řekl, že už to také někdy slyšel. Oba dva se zpovídali poprvé. O svatém přijímání nevěděli nic a nebylo možné jim to vysvětlovat. Tak jsem jim jen vysvětlil nerozlučitelnost manželství, že se teď musí společně modlit, co nejdřív nechat pokřtít děti a křesťansky je vychovávat. To je všechno, co se s nimi dalo. Kněz byl v jejich vesničce naposledy před pěti lety! Tihle lidé ale, ač vědí o Pánu Bohu velice málo, Ho upřímně milují. To se nejlépe pozná z toho, jaký mají pojem o hříchu. S ním to nebylo ještě tak těžké nějaký hřích najít, ale jí jsem dával asi sto otázek a pořád nic (a věřím, že byla tak hodná, na to je třeba zdejší lidi poznat), až najednou na jednu otázku se začala strašně šťastně usmívat, zřejmě uznáním, jaký je ten Taita (pater) šikovný, že se mu podařilo nějaký hřích přece najít. Pak jsem je oddal. Oni jen trpělivě seděli a čekali, až to skončí. Nakonec jsem jim požehnal a poslal je domů. Byli špinaví a hladoví, ale šťastní. A tak jsem trochu smutně vzpomínal na velkolepé svatby v bohatých zemích, které ale nedělají šťastnými.







Vzpomínám si také na jeden křest. Přivedli asi pětiletého kluka. Především byl strašně uřvaný a ten už se nedal utišit tím, že by mu máma dala pít. Kromě toho jsem si skoro jist, že voda, kterou jsem ho křtil ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, byla první voda, která se ho kdy dotkla. Víte, někdy je až těžko věřit, že se z nějakých zvířátek tohoto druhu dají udělat děti Boží. Ale je to moc krásné.
Právě dnes večer přišli dva stařečkové, aby konečně uzavřeli křesťanské manželství. On má osmdesát, ona sedmdesát let. Celý kostel je plný jejich dětí, vnuků, pravnuků a synovců, Dědoušek prohlásil, že tohle není jenom tak nějaká svatba a že v Huari není nikdo dost důstojný, aby mu dělal svědka, jedině biskup. A nevěstě dělala svědka jedna sestřička. Oddával je jeden mladý kněz a já to pozoroval ze sakristie. Taktak, že jsem nevyprsknul, když jim kněz pokládal rituální otázku: „Jste ochotni přijmout všechny děti, které vám Pán Bůh pošle?“ Při obřadech tam stál biskup v civilu a zablácených botách, jak přijel právě odněkud zvenku. Když došlo na svěcení prstenů, ukázalo se, že „snoubenci“ prsteny nemají. A tak biskup klidně sundal svůj prsten a nařídil sestřičce, aby i ona sundala svůj, oba dva položil na tácek a bylo vše zachráněno. Po mši svaté pak novomanželé přišli pěkně do sakristie prsteny vrátit.







Dalo by se toho ještě hodně napsat, ale je to úplně nemožné.
Jak dlouho tady budu, nevím. Prý je maximum tak dvacet let, pak se musí dolů. Ale stojí to za to.
O misiích se obyčejně mluví jako o pohádkových zemích, o misionářích jako o hrdinech ze zašlých časů a všechno dostává jakousi pachuť neskutečnosti. Ale já vám tvrdím: misie existují a jsou stejně tvrdé jako vždycky byly. A tak Vás prosím: modlete se za misionáře. Nikdy nebudete tady na zemi dostatečně vědět, proč se máte modlit, ale prosím vás, modlete se.







Po cestě jsem poznal jednu sestřičku, asi padesátiletou. Celý svůj řeholní život strávila na malém ostrůvku u ecuadorského pobřeží. Podle vyprávění je to peklo. Ostrůvek je dvakrát ročně zatopen oceánem, a tak se tam nedá absolutně nic vypěstovat, protože všude je sůl. Cesta na pevninu trvá šestnáct hodin člunem a ona přiznává, že jí je pokaždé zle, protože Tichý oceán je strašné moře. Dělá tam všechno možné: učitelku, ošetřovatelku a kdovíco ještě. Ptal jsem se jí, zda nepomýšlí na návrat do Evropy (byla Italka). Odpověděla mi tak prostě: „Co vás to napadá, padre, co bych tam dělala? Moje místo je tam v Ecuadoru.“ Jednou jsem se s ní modlil růženec. Začal jsem italsky a jí se nepodařilo dát dohromady druhou půli Zdrávasu v italštině. Chvíli se o to pokoušela, pak se rozplakala. Ta obětovala všecko pro svou misii – i mateřský jazyk. A řekněte mi, kde se v ní vzala taková síla? To je jistě ovoce modliteb osob zcela neznámých. Misionáři nejsou nějací hrdinové, jsou to lidé jako Vy, kteří z Boží milosti a pro modlitby druhých dělají zázraky. A tak si na ně vzpomínejte!
Posílám Vám své požehnání a vzpomínám na Vás v modlitbách. Přikládám do dopisu brko z jednoho papouška, který tady žije, abyste měli něco autentického z misií.
Pán s Vámi!
P. František

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 22. 07. 2010 | 4362 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1995

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře