Společenství čistých srdcí

Kdyby...

Kategorie: Svědectví

Anna Hessová vzpomíná na mši svatou ve svých dětských letech a na pana faráře. Jak prožíváme mši svatou my?

Jako dívky jsme sedávali v bruntálském kostele v boční lavici u oltáře. Na velké svátky, kdy byl kostel doslova nabitý, jsme se stáhly do chodby ke kapli a přenechaly místa v boční lavici dospělým. Oné velikonoční neděle jsme tam stály a kamarádky si ukazovaly, co mají na sobě nového. Nebyly líné si i rozepnout kabátek (pokud nebyl nový) a ukázat halenku nebo šaty, které dostaly k Velikonocům. Já měla na sobě nové jen ty bílé punčocháče. Musely být nové. Moji starší sourozenci stačili ty své rozedrat. Ovšem punčocháče nebo spodní prádlo se nepočítají. Byla jsem ze tří sester nejmladší, takže co dostala nejstarší jako sváteční oblečení, ostatní po ní „dotrhávaly“. Logické. Ale vadilo mi to, neúčastnila jsem se módní přehlídky a obrátila se k oltáři. Po mši jsme čekaly u dveří sakristie, protože většina z nás měla bratry ministranty, a čekaly jsme, až se převléknou, že půjdeme spolu domů.
Vyšel pan farář Martínek. (Byl to člověk velmi impulzivní, při kázání, jak tvrdili zlí jazykové, málem přepadl přes kazatelnu. Jak jsme ho měli rádi! Právě proto, že byl tak lidský.)







„Děvčata,“ nasupil se, „taková ostuda! Kdykoli jsem se obrátil od oltáře, viděl jsem, jak si tady špitáte a vrtíte se. To jste moji žáci? Jediná Anička sledovala mši. Styďte se!“ Odešel, aniž by nám věnoval jediný pohled.
Styděly jsme se. Děvčata zmlkla, uvědomila si, že znesvětila mši svatou svou módní přehlídkou. Ale já jsem cítila, už při slovech pana faráře, jak mě polévá horko. Od lopatek přes krk, až do tváří, které přímo hořely, jen jen vybuchnout.
Neměla jsem odvahu říci – pane faráři, já se k oltáři neobrátila ze zbožnosti. Bylo mi naopak líto, že já jediná se nemohu zúčastnit módní přehlídky. Teď vím, že jsem mu to měla říci. Nehuboval by, že marnivost je hřích. Vysvětlil by mi (když na něho vzpomínám, vím to), že nebeský Otec mě neudělal nejmladší ze čtyř sourozenců jen tak pro nic za nic a že je důležité jeho tajemné záměry ctít – a využít je k dobrému.
Ano, dnes bych to řekla. Ale nemám komu. Ten hodný člověk už nežije.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 07. 07. 2010 | 4964 přečtení
Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1999

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře