Společenství čistých srdcí

Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu)

Kategorie: Zajímavé

Maruška i její manžel jsou velmi obyčejní mladí lidé, při návštěvě u nich doma neuslyšíš žádná velká slova, to spíš smích a zpěv. O to víc se mne dotkla Maruščina mateřská zodpovědnost – snad ještě lépe: totální zapomenutí na sebe samotnou a darování se právě se rodícímu človíčku - a Petrova péče a doprovázení své ženy a nového člena rodiny.

Spousta žen se na mě divně kouká a klepe si na hlavu - myslím, že i tajně doufaly, že až ten porod budu mít za s sebou, tak změním názor. Jsem ráda, že jsem to vydržela a neotočila!“

°°°° Přáli jsme si, aby porod byl co nejpřirozenější a opravdu tak proběhl. Věděla jsem, že chceme aby naše miminko přišlo na svět bez zatížení epiduralu (lokální anestezie) a to mi dávalo ohromnou sílu „bojovat“. Musím říct, že jsem na sebe hrdá, že jsme to přečkali, i když to bylo občas těžké, ale nepodlehla jsem! Žádné medikace, žádné potíže... Neříkám, že to nebolelo...to teda napsat nemůžu, chvílemi jsem měla pocit, že to asi nevydržím a že jsem slaboch, ale Pán s Pannou Marií mi ve správný čas dodávali velkou pomoc a sílu!!! Například jsem je prosila, aby mi při další kontrakci už praskla voda a Eliška mohla ven...a ona mi skutečně praskla... pak to trvalo už jen 30 minut:o)



Jak to všechno proběhlo:… dorazili jsme do porodnice v X (jméno neuvádím, stojí za upozornění, že tam jeli více jak 2 hodiny, neboť od jejich bytečku to je něco okolo 130 km). Vybrali jsme si ji právě pro jejich přístup k porodu: vyčkává se a dbá se na co nejvíce přirozený porod, jak je to jen možné. Když nás přijímali, tak sestřička říkala, ze kontrakce ještě nejsou... ale bolesti jsem vnímala po celou noc, takže jsem se moc nevyspala....Ráno, když přišla porodní asistentka, tak poznala, že mi tvrdne a povoluje břicho, tedy kontrakce už asi začaly. Stále mě bolelo jen v podbřišku...a to až dokonce. Vlastně jsem žádné bolesti přímo v břiše necítila (jak jsem si předem představovala, že tomu tak bude).

Asi tak od 7. hodiny ranní bolesti postupně narůstaly. Byli jsme s Petrem ve vlastním pokoji s koupelnou. Jeho přítomnost byla pro mne obrovskou pomocí. Kolem poledne jsem požádala o napuštění vany, abych se tam mohla na chvíli naložit (věděla jsem, že teplá voda napomáhá otevírání).



Bolesti v té době byly už dost silné a ve vodě se snášely o něco lépe. Celý den jsem ani nejedla, protože se mi chtělo zvracet…
Okolo 3. hodiny sestřička poznala, že už jsem otevřená. (Byla to taková pohoda. Nikdo mne stále nekontroloval, jen jednou a to jsem již byla skoro otevřená.) Přešli jsme do relaxačního sálu - je to vlastně porodní sál, ale bez porodního křesla, jak si každý hned vybaví. Prostě místnost s velkou posteli, vanou, žebřinami, porodníma stoličkami, polštáři, křeslem....atd. Tady jsem nejprve zaujala polohu v kleče, opřena o postel... Střídala jsem to s postojem u žebřin, kde jsem na konec zůstala až do okamžiku, kdy mi praskla voda a začala vylézat hlavička. Pro tento závěrečný moment jsem měla vybranou polohu na porodní stoličce, takže když už byla hlavička trošku vidět, přesunula jsem se na porodní stoličku, za kterou v křesle seděl Peťo a držel mě v náručí.



No a pak už za nějakou dobu byla Eliška venku (3,695 kg, 48 cm)! Peťo v tu chvíli začal plakat. Byl z toho hrozně dojatý. Byl to pro nás nezapomenutelný zážitek, být spolu, všechno to prožít společně.
Po té jsme přešli na „pravý“ porodní sál (ikdyž i tady mají vanu, takže to není zas až tak typický porodní sál) - a tam mě sešívali. Já byla při plném vědomí a povídala jsem si s panem doktorem (byl z Bratislavy a tak jsem ho trochu zpovídala). Peťo s Eliškou byli celou dobu u mě:o) Po porodu jsem se cítila moc dobře... teda chodila jsem jak husa a bolelo to, ale psychicky i duchovně jsem byla v „úplné pohodě“.


Bolelo to, byla to fuška, ale v žádném případě bych nesahala po ztišujících prostředcích! Moc mě mrzí, že spousta žen ani neví, jaký vliv mají léky na jejich miminko, jak to povětšinou zkomplikuje porod a jak velký význam pro mimi má, že matka mu obětuje tu bolest.... Děťátko to všechno moc vnímá a ženy většinou přemýšlejí jen o své bolesti a ne o tom, co prožívá dítě... (V žádné případě neodsuzuji používání epiduralu, ale jen v nejnutnějších případech a ne proto, ze žena hned při první kontrakci prohlásí, že to nevydrží a chce ho píchnout.)
Eliška je moc krásná. Stále Bohu děkuji za to, že nám dal takový zázrak k opatrování. I teď když ti píšu, tak brečím radostí a nemůžu se prostě udržet. Už se těším až prvně vyrazíme ven! S láskou a radostí Maruška + Eliška + Peťo




°°°° Dodatek té, která nebude nikdy matkou a přesto je povolána žít duchovní mateřství: jsem Marušce vděčná za „lekci“, kterou mi tímto dala. Kolikrát slyším, jakou podstupuji oběť, když se rozhoduji pro zasvěcený život. Ten ale sám o sobě nemá hodnotu, pokud není žit v darování se pro druhé. Je snadné na to zapomenout a víc si hledět sebe sama. Maruščina zkušenost mi přiblížila to, co apoštol Pavel v jednom svém listě píše: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy“ (Gal 4,19). To je tedy mé „mateřství“: neodmítat bolest pro ty, pro které Kristus zemřel, aby i oni v Něm našli a přijali život.



Jsem rovněž o to víc vděčná mé mamince, že se mnou něco podobného prožila také – nikdy mne nenapadly detaily, o kterých Maruška psala (ne všechny jsem zveřejnila), teď o to víc chápu její lásku i starosti, které se mnou měla v době mé „pubertální a umělecké zlobivosti“.

Mami, promiň a velké díky!

---

Sdílet

Autor: Terezka | Vydáno dne 09. 02. 2009 | 10669 přečtení
Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | | Zdroj: http://neposeda.signaly.cz/0901/kdyz-matka-obetuje-svou

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře