Společenství čistých srdcí

Rehabilitace naděje

Kategorie: Pro inspiraci

Úvaha o Božských ctnostech v životě člověka od V. M. Vaška.





Na otázku, co je to naděje, by jistě mnozí správně odpověděli, že naděje je důvěra v Boha a v Jeho pomoc. Ale co kdyby se nás někdo zeptal: A vy osobně, vy máte naději? Důvěřujete opravdu v Boha, nebo to jen tak říkáte? Důvěřujeme Bohu, že dobře řídí svět, i když se děje všechno jinak, než si to přejeme? Že je vám najednou úzko? Mně také.
Míra naší naděje je také mírou naší víry v Boha a lásky k Němu. Na tom, jakou máme naději, se pozná, jak dalece jsme křesťané.
Více než řečmi přesvědčovali první křesťané své okolí uskutečňovanou láskou: "Pohleďte, jak se milují," říkali o nich. Jistě navždy zůstane láska nejpřesvědčivějším důkazem naší víry. Bývají však chvíle v osudech jednotlivců i celých národů, kdy ještě průkazněji než láska působí ctnost naděje.







Slyšel jsem jednou vyprávět indonézskou studentku, jak se stala křesťankou: "Blízko našeho domu v Djakartě byl katolický kostel. Přestože naše rodina byla jen formálně budhistická, nikdy jsem do kostela nesměla vstoupit. Vyvolalo to mou zvědavost, a tak jsem hledala různé záminky, jak se dostat v neděli před kostel a podívat se na lidi, co do něho chodí. Vypadali stejně jako ostatní lidé, které potkávám, a přesto se mi zdálo, že jsou poněkud jiní, radostnější. Začala jsem se modlit: Křesťanský Bože, jestli existuješ, dej, abych se mohla seznámit s náboženstvím, které lidem dává takovou radost."
Něco podobného zažil můj přítel ve vězení. Jednou přišel za ním spoluvězeň: "Ty jsi věřící, viď?" - "Ano, ale jak jsi na to přišel?" - "Moje manželka je věřící. A píše mi takové krásné dopisy, nefňuká a ještě mne povzbuzuje. Dumal jsem, odkud to má, a přišel jsem na to, že je to asi z té víry. Pak jsem si vymyslel takovou hru a ptal jsem se takových optimističtějších muklů, zda jsou věřící, a, člověče, skoro vždycky, ne úplně vždycky, ale skoro vždycky jsem se strefil."







Uvědomuji si, kolikrát jsem se i já setkal s něčím podobným, jako jistě každý z vás. Neznáte snad nemocné, kteří léta trpí, přitom nereptají, ale naopak nám dodávají odvahu překonávat těžkosti dne? Nebo nepotkali jste ještě rodiče, kteří v samozřejmé bolesti nad smrtí dítěte našli sílu k pokorné odevzdanosti do Boží vůle? Jistě máte také přátele, kteří v těžkých dobách, zatímco jiné podléhají panice, hysterii nebo rezignující lhostejnosti, dodávají svým nakažlivým optimismem celému svému okolí odvahu k naději.
Řeknete, že to záleží na povaze. Jistě, na povaze lidí velmi záleží, ale jsou okolnosti, které dovedou otřást i nejoptimističtější povahou, a pak zbývá jen doufat proti vší naději, myslím - lidské naději. Ano, jsou okolnosti, kdy se nám zdá, že se na nás hroutí celý vesmír, kdy cítíme svou nepatrnost, opuštěnost, naprostou bezmocnost, kdy se nám chce volat do prostoru: "Bože, zachraň nás, hyneme."
Podobnými slovy budili apoštolové Ježíše, když se plavili na lodičce a přišla bouře a loďka se pokrývala vlnami. A Ježíš vstal a přikázal větrům i jezeru a nastalo veliké ticho. Nevím, proč bych měl pochybovat o tom, že i dnes má Kristus stejnou moc. Jen jestli máme i my stejnou víru, jako měli apoštolové?







V evangeliu sv. Matouše čteme: "Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst, nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni?"
Nyní očekávám námitky: To je všechno krásné, ale vždyť to tak není, skutečnost je zcela jiná. Máte pravdu, že skutečnost je někdy jiná, a přesto nepochybuji o tom, že je správné poručit Hospodinovi svůj osud a doufat, že On vše nejlépe zařídí.
Když se Ježíš odebral do Getsemanské zahrady, věděl, co Jej čeká, a přece se modlil: "Otče, Tobě je všechno možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne co já chci, nýbrž co Ty!" Jistě, Bůh mohl jinak zařídit naše vykoupení, ale nebyli bychom pak my lidé chudší o příklad absolutní oběti a o slávu Ježíšova vzkříšení? A přesto úzkostlivý výkřik Ježíšův byl vyslyšen tím, že se Mu dostalo síly splnit poslání. Bylo by dětinské si myslet, že Bůh nás vyslyší v tom čase a tím způsobem, jak si to představujeme my. Často totiž chceme, "aby Bůh chtěl to, co chceme my, a my chceme jen se smutkem to, co chce Bůh, a jen s odporem srovnáváme svou vůli s Jeho vůlí." (Sv. Jan z Kříže)







Kdesi jsem četl, že nad všechny kající úkony vyniká ochota přijmout s láskou vše, co Bůh posílá. To ovšem předpokládá opravdovou víru jak v Boží moudrost, tak v Jeho lásku.
Líbí se mi tato myšlenka: "Bůh mi neukládá nikdy více, než mohu právě unést, a rozmnoží-li potom mé útrapy, zvětší také mou sílu. Nikdy bych Ho však neprosila o větší utrpení, neboť jsem příliš malá. To by pak bylo mé utrpení a musela bych je nést sama a já jsem nemohla sama nikdy nic dokázat." Tato pokorná slova řekla sv. Terezie od Dítěte Ježíše, která tolik milovala Ježíše, a tak mu chtěla patřit. Jak kontrastně proti tomu působí modlitba, které jsem byl jednou svědkem: "Bože, děkujeme Ti za naše utrpení a dej, abychom ještě více trpěli." Cítíte faleš a neupřímnost takové prosby? Jako bychom říkali: "Pohleď, Bože, jací jsme chlapi, jen nakládej, my to vydržíme, silní jsme přece dost!" A nejlepší na tom bylo, že tuto modlitbu říkal člověk, který až příliš často naříkal, že už nemůže dál.
Jistě lze poctivě a bez přetvářky děkovat za utrpení, jehož skrytý smysl nejspíš ani neznáme, ale především bychom měli děkovat za dar síly, který nám Bůh dává, abychom své utrpení mohli nést.







V Bibli, v knize Sirachovcově, čteme: "Synu, chceš-li vstoupit do služby Boží... buď připraven, že budeš zkoušen." Bůh nás bere vážně, vážněji, než bychom si někdy přáli. Když na nás dolehnou tvrdé životní zkoušky, zpytujme svou paměť, zda jsme někdy velmi upřímně a vroucně neprosili třeba o povolání ke kněžství, nebo neučinili při duchovních cvičeních slib věčné čistoty, nebo prostě neřekli: "Bože, jsem Tvůj, chci Ti zcela patřit, dělej se mnou, co za dobré uznáš?" A když se nám najednou po létech nabízí vyslyšení naší prosby, pak se divíme, cože to Bůh od nás chce.
Bůh od nás nechce nic zvláštního, chce jen, abychom Mu svou lásku projevovali pokornou službou, naprostou odevzdaností do Jeho vůle. Bůh nás potřebuje. Neděste se prosím, když to říkám, nemyslím tím, že je Bůh nějakým způsobem na nás závislý, chci říci jen tolik, že Bůh chce vyvažovat zlo, které je ve světě, dobrem. Činí tak dvojím způsobem, přímo, svou milostí, bezprostředními zásahy, nebo nepřímo, naším prostřednictvím. Samozřejmě, že to nedokážeme sami od sebe a že k tomu opět potřebujeme Jeho milost.
Nevím, zda se mi podaří dost jasně vyslovit myšlenku, která je, myslím, jednou z klíčových v našem životě. Řeknu to takto: Bůh nám dal svobodnou vůli. Je to velký dar, s kterým bohužel často špatně hospodaříme. Jakékoli zneužití tohoto daru znamená rozmnožování zla ve světě. Naopak, využití tohoto daru ke konání dobra znamená vyvažování zla a udržování světa v rovnováze.







Někdy máme sklon propadat malomyslnosti, když vidíme, jak se zlo kolem nás kupí a jak sami nejsme svatí. Nejde však právě o to, abychom byli svatí? Pro deset spravedlivých byl Hospodin ochoten ušetřit Sodomu, ale nenašlo se jich tolik. A Ninive zachránil jeden jediný Jonáš, a jak se mu tam nechtělo! Je to podivné, ale Bůh skutečně potřebuje k uskutečnění svých záměrů určité lidi. Vzpomeňme si jen na Johanku z Arcu, prostou pasačku, která tím, že byla natolik pokorná a měla takovou důvěru v Boží povolání, že se nebála přijmout úřad vojevůdce, zachránila Francii. Nebo dovedeme si představit, jak by se vyvíjely dějiny naší spásy, kdyby Panna Maria v den zvěstování neřekla "staň se", ale třeba: "Ne, jak bych mohla já, nepatrná služebnice Páně, být tak domýšlivá a vzít na sebe zodpovědný úkol Matky Mesiáše." Jistě jste se i vy už sešli s takovými falešnými odpověďmi, v nichž se pod pláštíkem pokory skrývá strach před přijetím nového, proto neznámého úkolu, a také nedostatek důvěry v Pána, že povolává-li nás k něčemu zodpovědnému, dá nám také tolik síly, abychom uložený úkol zvládli.







Nemysleme si, že nás se to netýká, protože nám přece Bůh velké úkoly nesvěřuje. Především jak to víme, že nám je nesvěřuje? Možná, že celý náš život je přípravou k úkolu, který jednou musíme vykonat. To neznamená, že musí jít o čin, o kterém by psaly dějiny. Může to být prostě povolání k tomu, abychom rozdávali lidem radost nebo krásu, nebo uměli být oporou v dobách zlých, nebo jednou jedinkrát proměnili jako kněží chléb a víno v Tělo a Krev Páně, nebo svou modlitbou, bolestí, poctivě vykonávanou prací pokračovali ve vykupitelském díle Páně mezi lidmi, kteří jsou našimi současníky.
Z toho plyne osobní zodpovědnost za každý okamžik našeho života, za to, zda jsme hledali v tom, co právě prožíváme, znamení Hospodinovo, zda jsme Mu věřili, že nám ukazuje správnou cestu, zda jsme nemalomyslněli v nezdarech, zda jsme nepodléhali komplexu méněcennosti, když někdo byl v něčem lepší než my, zda jsme měli dostatečnou naději, že Bůh každého z nás miluje a vede k nejvyššímu dobru.
Nemělo by nám být úzko z povolání k službě Bohu. Služba Bohu neznamená přece jen utrpení, znamená také útěchu a radost. "Naše bojácnost, nebo i zoufalství, pocházejí obyčejně odtud, že myslíme na minulost nebo na budoucnost," říká sv. terezie od Dítěte Ježíš. Obyčejně utíkáme před neznámým. Strach je zlá věc, svazuje nám ruce v přítomném okamžiku. Poslechněme dvě rady sv. apoštola Pavla: "V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí." (Řím 12,12). A druhou: "Všechno mohu v Tom, který mi dává sílu." (Fil 4,13).
Naděje je velká ctnost, je to vědomí Boží přítomnosti, je to pocit bezpečí. Naděje nepředpokládá, že se vše musí stát, jak bychom si to přáli, nýbrž je jistotou, že necouvneme-li, nedezertujeme-li, má náš život a každá jeho část smysl a posvěcení. Naděje je zdroj statečnosti, lásky, která se dává, naděje je bohatství a pokoj duše, je to radost sama.








Sdílet

Související články:
1% na přežití (25.03.2020)
Stanovisko KTF UK, TF JU a CMTF UP k eutanazii (03.12.2019)
Můžeš růst (14.11.2016)
O zpovědích (25.02.2014)
Zpytování svědomí metodou tří otázek (06.02.2014)
Varování před léčiteli (09.07.2013)
Kurz PPR v Olomouci 21.2.2013 (08.02.2013)
A nemrač se! (04.07.2012)
Proč jde ďábel proti čistotě (12.06.2012)
Zkouška svatosti (10.06.2012)
Nástroj v Božích rukou (14.05.2012)
Kytička fialek (11.04.2012)
A proč ne? (19.03.2012)
Prosba i pozvánka pro (nejen) členy SČS (20.02.2012)
Oběžník Hnutí Pro Život o antikoncepci (16.02.2012)
Zlatá pravidla (06.01.2012)
Obrátit sebe (15.12.2011)
Když dva dělají totéž, není to totéž - platí to snad i u rozchodů? (09.11.2011)
"Korálky, nebezpečná věc, to, o co se opírají dominikáni..." zkrátka růženec (20.10.2011)
Klimatizace (07.10.2011)
Miluj svého nejvzdálenějšího (01.10.2011)
Petra (09.09.2011)
Důvěrně s Ježíšem... (13.08.2011)
Zakázaná oblast (28.07.2011)
Stopy (15.07.2011)
Bažina (30.06.2011)
Boží Láska je silnější než smrt! (13.06.2011)
Jeho způsob odpovědi (08.06.2011)
Alkohol – co mi dal a vzal (22.05.2011)
Jeden osamělý život... (22.05.2011)
Krása (14.05.2011)
Člověk z Golgoty (19.04.2011)
"Vezmi svůj kříž a následuj mě!" (13.04.2011)
Ježíš (11.04.2011)
Klenot (04.04.2011)
Berme lidi tak, jak jsou (29.03.2011)
Dvanáct rad, jak vychovat z dítěte zločince (26.02.2011)
O naději (17.02.2011)
Proč se bojíte? (12.02.2011)
Novomanželé (31.01.2011)
Dobré a zlé: Jaká jsou měřítka? (29.01.2011)
Voda (26.01.2011)
Na cestě (22.01.2011)
Dodržka (05.01.2011)
Zrcadlení (05.12.2010)
Anděl odvahy (21.11.2010)
Bůh varuje (18.11.2010)
Čas a trpělivost (31.10.2010)
Jak dobrý musí být můj život? (30.10.2010)
Bůh mne miluje (05.09.2010)
Narozeniny (04.08.2010)
Moudrý muž (04.08.2010)
Byl to padělek (16.07.2010)
Není to konec všeho (12.07.2010)
Chlast - slast aneb Příběh hlubší, než si myslíte (29.06.2010)
Vlaštovka (13.06.2010)
Kolik je v Římě oken? (09.06.2010)
Dříve než se zamiluješ do muslima (06.06.2010)
Bůh přebývá v čistém a pokorném srdci (04.06.2010)
... a taky za mě! (26.05.2010)
My jsme Bible (26.05.2010)
Macocha (20.05.2010)
Partnerský rozchod (19.05.2010)
Falešná pokora (18.05.2010)
Přátelství (24.04.2010)
Jaro v Getsemanech (26.03.2010)
Matka a dítě (23.02.2010)
O svatbě v kostele v tisku napsali... (16.02.2010)
Zdánlivé maličkosti (11.02.2010)
Čtyři manželky (05.02.2010)
Útěcha (04.02.2010)
Dám ti tři silné zbraně (01.02.2010)
Jak jsem volala hasiče (30.01.2010)
Píseň o Amazonce (28.01.2010)
Lásce (25.01.2010)
Vykopej kořen hořkosti (18.01.2010)
Využít každou vteřinu (16.01.2010)
Desatero pro soužití se starými lidmi (19.12.2009)
Přehrada (16.12.2009)
Učení (14.12.2009)
Pár vteřin (13.12.2009)
Být křesťanem ve všedním životě (30.08.2009)
Z dívčího památníčku (30.08.2009)
Pěší pouť z Prahy do Jeníkova 2009 (29.01.2009)
Osmé číslo časopisu Milujte se! (28.01.2009)
K ujasnění (16.01.2009)
Sedmé číslo časopisu Milujte se! (01.12.2008)
O lásce k nepřátelům (11.11.2008)
Posvěcení okamžiku (30.11.-0001)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 22. 03. 2011 | 4358 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1970


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře