Společenství čistých srdcí

Sv. Anežka z Montepulciana

Kategorie: Duchovní život

Méně známá, avšak pro Kazatelský řád významná svatá.

Anežka Segni se narodila pravděpodobně roku 1268 v Grazianu u Montepulciana. Zbožní rodiče se na ni dívali jako na dítě, poslané od Boha. Matka ji učila modlitbě, jakmile uměla vyslovit první slova. U dívenky ustavičně rostala touha dát se zcela Bohu a žít jen pro Boha. Rodiče ji považovali ještě za příliš mladou k podobnému rozhodnutí; když však jednou na cestě do Montepulciana na ni nenadále začali útočit krkavci, řekla rodičům, že je to proto, že jí nedovolují vstoupit do kláštera. Od té doby už jí nejen nechali svobodu, ale sami pro ni hledali observantní klášter. Tak se Anežka stala devítiletou novickou v Montepulcianu. Příhoda s krkavci našla docela jiné vysvětlení, když na onom místě, kde tehdy stál nevěstinec, Anežka po letech založila klášter. Anežka vstoupila tehdy do řádu "del Sacco", který měl řeholi svatého Augustina. Tyto sestry dostaly své jméno od toho, že nosily hábit z látky podobné pytlové. Tento řád byl hlavně ve třináctém století v Itálii dost rozšířen, později však zanikl. Anežka tedy nezačala svůj řeholní život jako dominikánka. Obyčejně se přechod z jednoho řádu do druhého nedoporučuje, avšak Anežka byla tak učenlivá, že přesto dokázala stát se dominikánkou, a to svatou dominikánkou. Co s devítiletým dítětem v klášteře? Tak by se lidé ptali dnes. Anežka však začala svůj řeholní život s neobyčejnou rozhodností a opravdovostí. K chvále její poslušnosti říká její životopisec jediné slovo: byla nadlidská. Všechny její myšlenky a skutky byly proniknuty Boží přítomností. Každou volnou chvilku věnovala modlitbě. Již tehdy docházelo k divům. Několik sester vidělo, jak se Anežka pozdvihla při modlitbě tak, že mohla obejmout a políbit vysoký kříž. Byla nejen pokorná, poslušná a zbožná, ale měla i vlastnosti, které u jejího věku překvapovaly: opatrnost a rozvahu, spojenou s přívětivostí, úslužností a zdvořilostí. Důkazy o tom podala, když se stala v necelých čtrnácti letech klášterní hospodářkou. Zastávala tento svůj úřad vzorně. Nikdy na nic nezapomínala, každému vždy ochotně a radostně vyhověla. Byla pečlivá, skromná a klidná, i když měla sebevíce práce. Asi padesát kilometrů na jih od Montepulciana leží město Proceno, kde ještě nebyl žádný klášter. Obyvatelé tohoto městečka poprosili v Montepulcianu, aby k nim byla poslána některá sestra, která by tam založila klášter, aby je, jak oni sami prohlásili, "sestry povzbuzovaly příkladem svatého života a aby jim pomáhaly zbožnými modlitbami a přímluvami u Boha".







Sestry se radily a rozhodly, že do Procena pošlou už starší a zkušenější sestru Markétu. Sestra Markéta neodmítla tento úkol. Prosila však, aby si do Procena mohla vzít též sestru Anežku. Nastalo váhání. Nerady Anežku ztrácely. Nakonec však souhlasily, a tak tyto dvě sestry odešly do Procena. Tam je již asi čekalo několik dívek z Procena, které si zvolily řeholní život. Přibývalo jich, protože je začaly přitahovat Anežčiny ctnosti. Patnáctiletá Anežka předčila svou starší spolusestru po všech stránkách, a tak nakonec bylo rozhodnuto, že se má stát představenou sestra Anežka. I sestra Markéta s tím ochotně souhlasila. Biskup z Orvieta vyžádal proto sestře Anežce potřebené dispense a udělil jí svěcení jako abatyši, protože šlo stále ještě o řád sester "pytlových". Jak jí při tom bylo? Říkají o ní, že byla ještě dítětem, avšak že se toto dítě zcela uteklo do Otcovy náruče. Abatyší v Procenu byla pak sestra Anežka snad celých dvacet let. Jak si přitom počínala? Chtěla druhé vést spíše příkladem než slovy. Proto, řekněme to slovy starého životopisu, "přemýšlela, jak by tělo zcela podřídila duchu a ducha Bohu." Patnáct let se postila o chlebě a vodě. Spala na holé zemi, pod hlavu si dávala kámen. Teprve na rozkaz zpovědníka změnila pokrm i lože. Zdůrazňovala mlčení. Usilovala o nepřetržité spojení s Bohem. Na místech, kde se modlila, objevovaly se květy. Její plášť býval pokryt jakousi bělostnou manou. V noci před 15. srpnem se jí zjevila Panna Maria a dala jí pochovat Ježíška. Anežka se pak od něho nemohla odtrhnou. Když už jí ho Panna Maria brala, chytla malý křížek z perliček, který měl Ježíšek zavěšený na niti kolem krku, nit přetrhla a křížek si nechala. Zdálo se, že jí Pán plnil všechna její přání. Dostala zázračně trochu hlíny z Palestiny, zkropené Spasitelovou krví, a střípek z vaničky, v které ho Panna Maria v jeho dětském věku koupala.







Zázraky tohoto druhu se množily. K tomu ještě žila Anežka Segni v době, kdy byl mnohem větší zájem o podobné mimořádné události než o její všední dny a starosti. Proto je zázračným událostem věnováno v jejím životopise nejvíce místa. Není možné o Anežce psát a alespoň stručně se o nich nezmínit. Nám však jde hlavně o to, poznat svatou Anežku samu. Potom vidíme, že se nejvíce zdůrazňuje její tichost. Jak snadno však bývá tato ctnost nesprávně chápána a jak by se mýlil ten, kdo by se domníval, že proto byla Anežka málo energická! Svým sestrám sloužila s láskou, uměla je však i rázně napomenout. Nesnášela například, aby ji vyrušovaly zbytečným povídáním a připravovaly ji tak o čas, který mohla věnovat modlitbě. Byla tak rázná a podnikavá, že se v případě potřeby vydala na cestu až do Říma, což tehdy jistě nebylo maličkostí. Bez váhání setry v noci vzbudila, jestliže vycítila, že se některá z nich dopustila přestupku, který ještě neodčinila pokorným vyznáním. Byla laskavá, přívětivá, vlídná, ale přitom svatě náročná. Běda neposlušným! Mezitím v Montepulcianu litovali, že se Anežky tak snadno zřekli. Chtěli, aby se k nim vrátila. Neuvažovalo se však už o návratu do kláštera, v němž začala svůj řeholní život, snad proto, že byla svěcenou abatyší. Klášter, v němž Anežka žila, nebyl vázán klauzurou. Proto se šla Anežka na prosbu tamních obyvatel do Montepulciana podívat. Poznala, jak je tam poskvrněn pahorek u městské brány, kde na ni kdysi útočili krkavci a kde bylo vykřičené místo. Měla pak zvláštní vidění. Zdálo se jí, že je obklopena mořem, a na tomto moři viděla tři veliké lodi: Augustinovu, Františkovu a Dominikovu. Všichni zvali Anežku na svou loď, avšak svatý otec Dominik prohlásil: "Budeš na lodi mé, protože Bůh tak rozhodl." Svatá Kateřina Sienská později rozvede tento krásný obraz. Mořem je svět, loděmi jsou řády, které bezpečně a jistě umožní cestu do přístavu každému, kdo se do nich uchýlí. V Dominikově řádě měla Anežka "bojovat" a podle jeho předpisů se řídit.







Následovalo tedy vyjednávání s Montepulcianem a pak řádem. V Montepulcianu nebyli příliš bohatí. Přes dobrou vůli mohli poskytnout pramálo. Anežka si však bez váhání vypůjčila dvanáct sienských liber. "Po statečném začátku statečněji pokračovala." Od roku 1306 byla v Montepulcianu. Po nějakou dobu byla ještě současně představenou v procenu i v Montepulcianu. Když však viděla, že se do Procena už nevrátí, vzkázala tam sestrám, aby si zvolily jinou představenou. Nebyla pak už abatyší, ale převorkou. Z Procena s ní přešla jen jedna sestra, avšak několik dívek se nezaleklo tak chudých začátků a svěřily se Anežčinu vedení. Řád kazatelský její klášter přijal a poslal do Montepulciana bratra Bartoloměje jako zpovědníka. Anežka změnila hábit i liturgické knihy, přijala klauzuru a nové Stanovy a stala se učenlivou žákyní svatého otce Dominika. Nový klášter byl chudý. Střechu měl jen rákosovou. Sester v něm přibývalo, avšak byly dny, kdy neměly co jíst. Někdy jim Boží Prozřetelnost obdivuhodně poslala chléb i jiné potřeby, jindy sestry po několik dní jedly jen zeleninu. Anežka v takové dny zdvojnásobila své modlitby, protože se cítila zodpovědná za své sestry po všech stránkách, nikdy však neztratila důvěru v Boží Prozřetelnost. Od roku 1304 tělesně trpěla. Šlo asi o nějakou nemoc žaludku a střev. Z poslušnosti se šla roku 1315 léčit do lázní v Chiancianu. Prospěla tam mnohým, sama se však neuzdravila. Jeden nový pramen v těchto lázních tam byl dlouho památkou na její pobyt. Anežka se vrátila do Montepulciana nemocná a musela ulehnout. Když viděla, že setry pláčou nad jejím odchodem, říkala jim: "Kdybyste mě měly rády, spíše byste se radovaly, že už mohu jít ke Snoubenci!" Sestry v slzách odpovídaly: "Z toho máme i my radost, ale ztrácíme matku!" - Tu je laskavě těšila: "Nebojte se, nermuťte se nad mým odchodem a buďte klidné. Jestliže až dosud Bůh dal, že jsem vám byla užitečná ve věcech duchovních i časných, s důvěrou očekávám ještě větší dar a odvážně a věrně vám slibuji, že vám budu po smrti ještě užitečnější, takže poznáte, že jsem vás neopustila." - Při těchto slovech jistě myslela na svatého Dominika a jeho příslib. Tiše a radostně pak zemřela o půlnoci 20. dubna 1317. Přesný věk není možno zjistit, protože rok narození svaté Anežky udává každý jinak. Padesát let jí však ještě nebylo. Po smrti došlo k mnoha zázrakům. Benedikt XIII. zařadil roku 1726 Anežku do počtu svatých panen.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 28. 01. 2011 | 5500 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu Kazetelského I., S.M. Zdislava Černá

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře