Společenství čistých srdcí

Svíčky pro Marii

Kategorie: Články

Napínavý příběh od Heinricha Bölla.





Můj pobyt v tomto městě byl jenom přechodný; v určitou hodinu k večeru jsem musil navštívit zástupce jisté firmy, která pojala plán převzít pokud možno zboží, jehož odbyt nám činil jisté potíže: svíčky. Všechny své peníze jsme vrazili do výroby obrovského množství svíček, přičemž jsme předpokládali, že nedostatek proudu je trvalým stavem; byli jsme velmi pilní, šetrní a poctiví, a říkám-li my, pak myslím svou ženu a sebe. My jsme výrobci, prodavači, překupníci, všechny vnitřní stupně požehnaného obchodního řádu se v nás spojují: jsme zástupci, dělníci, cesťáci, fabrikanti.
Ale přepočítali jsme se. Potřeba svíček je dnes nepatrná. Příděly proudu jsou zrušeny, většina sklepů je opět elektricky osvětlována, a v témže okamžiku, kdy se zdálo, že naše píle, naše námaha, všechny naše potíže dosáhly cíle - výroby obrovského množství svíček - v témže okamžiku poptávka ustala.
Naše pokusy navázat spojení se zvláštními obchody, které prodávají takzvané devocionále, se ukázaly bezúčelné. Ony obchody nashromáždily svíček dost, kromě toho lepších než naše, opatřených ozdobami, zelenými, červenými, modrými a žlutými stužkami se zlatými hvězdičkami, které se - podobny Aeskulapovu hadu kolem hole - vinuly po nich vzhůru a propůjčovaly jim právě tak pobožný jako krásný vzhled; i svíčky různých velikostí a tloušťky, zatímco naše jsou všechny stejné a tvarem jednoduché; jsou dlouhé asi půl lokte, hladké, žluté, bez ozdob a je v nich jedině krása prostoty.







Musli jsme si přiznat, že jsme nesprávně kalkulovali: vedle onoho skvělého zboží, jaké vystavují obchody s devocionáliemi, působí naše svíčky chudě a nikdo si nekoupí nic chudého. Ani naše ochota jít s cenami dolů nezvýšila odbyt našeho zboží. Naproti tomu nám ovšem chybějí peníze na to, abychom plánovali jiné vzory nebo dokonce je vyrobili, neboť příjmy z nepatrného prodeje vyrobeného množství sotva stačí krýt naši obživu a stále stoupající režii; neboť musím teď podnikat stále delší cesty a navštěvovat skutečné nebo zdánlivé zájemce, musím neustále snižovat ceny a víme, že nám nezbyde jiné východisko než rozprodat velký zbytek za nízkou cenu a vydělávat peníze jinou prací.
Do tohoto města přivolal mne dopis jednoho velkého zástupce, jenž naznačoval, že by odkoupil větší množství za přijatelné ceny. Jak jsem tak bláhový, přikládal jsem mu víru, podnikl dalekou cestu a navštívil toho chlapíka. Jeho byt byl nádherný, hýřivě, vzletně zařízen a velká kancelář, kde mě přijal, byla přecpána nejrůznějšími vzorky onoho zboží, které jeho branži vynáší peníze. Byly tam dlouhé regály se sádrovými Terezičkami, soškami Josefů, Marií, krvácejícího srdce Ježíšova, plavovlasé kajícnice s něžnýma očima, na jejíchž sádrových podstavcích bylo možno číst v různých jazycích vypouklými zlatými nebo červenými písmeny: Madelaine, Maddaleno, Magdalena; jesličky vcelku nebo jednotlivé části: voli, osli, Jezulátka z vosku nebo ze sádry, pastýři a andělé všech věkových stupňů; nemluvňata, pacholata, děti, starci, sádrové palmové listy se zlatým nebo stříbrným Aleluja, kropenky ze železa, sádry, mědi, hlíny; vkusné, nevkusné.







On sám - žoviální chlapík s červeným obličejem - mi řekl, abych se posadil, a nabídl mi doutník. Musel jsem mu referovat, jak to, že jsme se upsali tomuto výrobnímu odvětví, a když jsem mu vypravoval, že nám jako dědictví po válce nezůstalo nic, než obrovská hromada stearinu, kterou má žena zachránila ze čtyř nákladních vozů před naším rozbitým domem a kterou později nikdo nežádal jako svůj majetek zpět; když byl můj doutník vykouřen přibližně do čtvrtiny, řekl ten chlapík náhle bez jakéhokoli přechodu: "Je mi líto, že jsem vás sem nechal přijít, ale rozmyslel jsem si věc jinak." Má náhlá bledost mu snad přece jen připadala podivnou. "Ano," pokračoval, "skutečně je mi upřímně líto, ale po uvážení všech možností jsem dospěl k názoru, že vaše zboží nepůjde. Nepůjde! Věřte mi! Je mi líto!" Usmál se, pokrčil rameny a podával mi ruku. Nechal jsem hořící doutník ležet a šel jsem.
Mezitím se setmělo a město mi bylo naprosto cizí. Ačkoli se mě zmocnilo přes všecko jakési ulehčení, měl jsem strašlivý pocit, že jsem nejenom chudý, podvedený, oběť falešné ideje, nýbrž i směšný. Zřejmě jsem se nehodil k tzv. životnímu boji, za fabrikanta a obchodníka. Naše svíčky nebyly koupeny ani za směšně nízkou cenu, byly příliš prosté, aby obstály v devocionální konkurenci, a pravděpodobně se jich nezbavíme ani darem, zatímco jiné, horší svíčky byly kupovány. Nikdy asi neodhalím tajemství obchodu, i když jsem se svou ženou rozluštil tajemství svíček.
Unaveně jsem vlekl těžký kufr se vzorky k stanici tramvaje a dlouho jsem čekal. Tma byla mírná a jasná, bylo léto. Na křižovatkách hořely pouliční lampy, lidé se loudali večerem, bylo ticho. Stál jsem na velkém okrouhlém náměstí - na okraji byly tmavé, prázdné kancelářské budovy - za zády jsem měl malý park. Slyšel jsem šumění vody a když jsem se otočil, viděl jsem tam stát velkou mramorovou ženu, z jejíchž strnulých prsou vytékaly tenké praménky do měděné mísy; a bylo mi chladno a cítil jsem se unavený. Konečně přijela tramvaj; jemná hudba se linula z jasně osvětlených kaváren, ale nádraží bylo v prázdné, tiché části města.







Velká černá tabule tam prozrazovala odjezd pouze jednoho vlaku, který by mě dovezl jen na půl cesty k domovu, a jehož použití by mě stálo celou noc v čekárně, špínu a odporný bouilon na nádraží v místě, kde není hotel. Obrátil jsem se a vyšel jsem před nádraží, v záři plynové lucerny jsem spočítal své peníze; devět marek, zpáteční jízdenku a pár grošů. Stálo tam několik aut, které jakoby tam čekala už věčnost, malé stromky, které byly přistřiženy jako rekruti. "Hodné stromečky," myslel jsem si, "dobré stromečky, poslušné stromečky." Na několika neosvětlených domech bylo vidět bílé vývěsní štítky lékařů, výkladní skříní jedné kavárny jsem nahlédl do shromáždění prázdných vycpaných židlí, jimž jakýsi houslista s divokými pohyby vyluzoval vzlyky svých houslí. Konečně jsem objevil nahoře na zdi černého kostela zeleně natřený štít: Hotel. Vstoupil jsem tam.
Za sebou jsem slyšel tramvaj vracet se do jasně osvětlené, více oživené čtvrti. Chodba byla prázdná a já jsem vešel vpravo do malé jizby, kde byly čtyři stoly a dvanáct židlí; vlevo na vestavěném pultě stály plechové basy s lahvemi od piva a limonády. Všechno vypadalo čistě a bez příkras. Na stěnu byl měděnými hřeby ve tvaru růžiček připnut zelený režný závěs, jímž byly provlečeny tenké hnědé lišty. I židle byly potaženy zelenou, jemnou sametovou látkou. Přes okna byly přetaženy nažloutlé záclony a vysunovací okénko za pultem naznačovalo, že tam je kuchyň. Postavil jsem kufr, přitáhl jsem si židli a posadil se. Byl jsem velmi unaven.
Bylo zde takové ticho, ještě větší než na nádraží.
Měl jsem také hlad a velmi mě tísnila naprostá bezúčelnost této cesty. Byl jsem rád, že jsem ještě chvíli zůstal v této klidné, neozdobené místnosti sám. Byl bych si rád zakouřil, ale nenašel jsem ani cigaretu a teď jsem litoval, že jsem nechal ležet doutník u toho velkodevocionalisty. Přestože bych byl měl důvod k tomu být stísněn bezvýsledností cesty, sílil ve mně pocit ulehčení, který jsem si nemohl vysvětlit, ale snad jsem byl potají rád, že jsem konečně vyloučen ze soutěže s tím náboženským zbožím.







Nezahálel jsem po válce, odklízel jsem, vozil jsem suť, oklepával jsem kameny, vyzdíval jsem, vozil písek, nosil vápno, podával jsem nabídky, stále znovu jsem podával nabídky, lisoval jsem knihy, pečlivě jsem opatroval tu hromadu stearinu; nezávisle na těch, kdo by mi mohli sdělit své zkušenosti, jsem našel způsob výroby svíček, které byly obarveny jemnou žlutí, propůjčující jim vznešenost rozpouštějícího se včelího vosku. Udělal jsem všechno, abych si zajistil existenci, jak lidé tak krásně říkají: dělat něco, co vynáší peníze, a ačkoliv bych byl musel být smutný - právě tato naprostá bezúčelnost mého namáhání mě naplňovala radostí, jakou jsem ještě nepoznal.
Nebyl jsem malicherný, lidem, kteří dřepěli v děrách bez světla, jsem dával svíčky, vyhýbal jsem se každé příležitosti, abych se obohatil; hladověl jsem a s náruživostí jsem se věnoval tomuto způsobu výdělku, a ačkoliv bych byl mohl očekávat, že budu za svou slušnost odměněn, byl jsem skoro rád, že zřejmě nejsem hoden žádné odměny.
Letmo jsem si také myslel: Snad by bývalo přece jen lepší vyrábět krém na boty, jak nám radil jeden známý; přimíchat do základu jiné ingredience, získat lepenkové krabičky, plnit je.
Uprostřed mého přemítání vstoupila hostinská, štíhlá starší žena, jejíž šaty byly zelené jako ty lahve od limonády na pultě. Řekla přívětivě: "Dobrý večer."
Odpověděl jsem a ona se zeptala: "Čím posloužím!" "Chtěl bych pokoj, máte-li volný."
"Zajisté," řekla. "V jaké ceně?"
"Ten nejlacinější."
"Tři padesát."
"Ohromné," řekl jsem vesele, "a něco k jídlu?"
"Zajisté."
"Chléb, nějaký sýr a máslo, a..." pohledem jsem zavadil o láhev na pultě, "snad víno."
"Zajisté," řekla, "láhev?"
"Ne, ne! Sklenku - a co bude stát?"
Stoupla si za pult, už otočila háčkem, aby otevřela okénko, a teď se zarazila.
"Všechno?" zeptala se.
"Všechno, prosím."







Sáhla pod stůl. Vzala poznámkový blok a tužku a teď bylo zase ticho, zatímco pomalu psala a počítala. Navzdory vší chladnokrevnosti vyzařoval celý její jev, jak tam stála, uklidňující dobrotu. Pomalu psala položky, sčítala, vraštíc čelo, zavrtěla hlavou, zase to přeškrtla, napsala všechno znovu, zase sečetla, tentokrát bez vraštění čela, a dolů napsala šedou tužkou výsledek; potom řekla potichu: "Šest dvacet - ne šest, promiňte."
Usmál jsem se. "Dobře. Doutníky máte také?"
"Zajisté." Opět sáhla pod pult a podala mi krabici. Vzal jsem si dva a poděkoval jsem. Žena zamumlala do kuchyně objednávku a odešla.
Sotva odešla, otevřely se pudce dveře a objevil se mladý, štíhlý hoch, neoholený, ve světlém plášti do deště; za ním jsem viděl děvče bez klobouku v hnědém pláštíku. Oba přistoupili potichu, skoro ostýchavě blíž, skromně řekli "Dobrý večer." a obrátili se k pultu. Chlapec nesl dívčinu koženou, opotřebovanou nákupní tašku a ačkoli se viditelně namáhal, aby ukázal odvahu a chování muže, jenž denně přenocuje se svou dívkou v hotelu, přece jsem viděl, že se mu chvěl dolní ret a na strništi vousů mu visely nepatrné kapičky potu. Oba tam stáli, jakoby čekali v obchodě. Jejich prostovlasé hlavy, nákupní taška jako jediné zavazadlo dávaly jim punc utečenců, kteří dosáhli nějaké přechodní stanice. To mladé děvče bylo hezké, jeho pleť byla svěží, teplá a lehce zardělá a těžké hnědé vlasy jí padaly přes ramena; nervózně šoupala černými, zaprášenými střevíci; chlapci padalo několik praménků vlasů do čela, chvatně si je uhladil dozadu a jeho malá, kulatá ústa měla výraz bolestné a zároveň šťastné odhodlanosti. Oba se zřejmě vyhýbali pohledu na sebe, ani spolu nemluvili, a já jsem byl rád, že jsem se mohl zdlouhavě zabývat svým doutníkem, ořezávat jej, zapalovat, pozorovat nedůvěřivě konec, ještě jednou jej zapálit, kouřit. Každá vteřina čekání musela být trýzní, cítil jsem to, neboť i děvče, ať se tvářilo sebeodvážněji a šťastněji, přešlapovalo stále častěji z nohy na nohu, popotahovalo za plášť a mladý muž si stále častěji zajížděl rukou k čelu, z něhož už si teď nemusel uhlazovat žádné praménky vlasů. Konečně se zase objevila ta žena, řekla potichu "Dobrý večer" a postavila na pult láhev.







Okamžitě jsem vyskočil a řekl hostinské: "Mohu vám ušetřit námahu?" Udiveně na mne pohlédla, potom postavila sklenku, podala mi vývrtku a zeptala se mladého muže: "Prosím!" Zatímco jsem si strkal do úst doutník, zavrtával vývrtku do zátky, slyšel jsem, jak se jí ten mladý muž ptá: "Můžeme dostat dva pokoje?"
"Dva?" zeptala se hostinská. V tom okamžiku jsem vytáhl zátku a ze strany jsem viděl, že děvče prudce zrudlo, chlapec se ještě prudčeji kousl do rtu a řekl, sotva otvíraje ústa: "Ano, dva."
"Ó, děkuji," prohodila hostinská ke mně, naplnila sklenici a podávala mi ji. Šel jsem nazpátek k svému stolu, začal jsem malými doušky upíjet slabé víno a jen jsem si přál, aby ta nezbytná ceremonie nebyla teď zase protahována, když se mělo objevit moje jídlo. Ale zapsání do knihy, vyplnění lístků a předložení modrvých průkazů, všechno šlo rychleji, než jsem si myslel; a jedenkrát, když ten muž otevřel koženou tašku, aby vyňal průkazy, zahlédl jsem umaštěné kornouty s koláči, zmuchlaný klobouk, krabičky cigaret, baret a roztrhanou červenou tobolku. Po celou dobu se děvče snažilo chovat nenuceně; neúčastně pozorovalo láhev od limonády, zelený závěs a hřeby ve tvaru růžiček, ale červeň jí už z obličeje neustoupila, a když bylo konečně všechno vyřízeno, odešli oba dva spěšně a bez pozdravu nahoru se svými klíči. Brzy se v okénku objevilo moje jídlo; hostinská mi přinesla talíř a když jsme na sebe pohlédli, neusmála se, jak jsem čekal, nýbrž pohlédla vážně přese mne a řekla: "Dobrou chuť."
"Děkuji," řekl jsem. Zůstala stát.
Pomalu jsem začal jíst, vzal jsem si chleba, máslo a sýr.
Stále ještě stála vedle mne. Řekl jsem: "Usmějte se." Skutečně se usmála, potom si povzdychla a řekla: "Nemohu na tom nic změnit."
"Chtěla byste?"
"Ó ano," řekla prudce a posadila se na židli vedle mne, "chtěla bych, mnohé bych chtěla změnit. Ale když žádá dva pokoje, kdyby žádal jeden..." Zarazila se.
"Co?" zeptal jsem se.
"Co?" vztekle mne napodobila, "byla bych ho vyrazila."
"Proč?" řekl jsem unaveně a dal jsem si poslední sousto do úst. Pohlížel jsem do své prázdné sklenky a usmíval jsem se...
Hostinská vstala, přinesla svou tlustou knihu, balík formulářů a opětovně se posadila vedle mě.







Pozorovala mě, jak jsem všechno vyplňoval, a když jsem se zarazil před rubrikou "Zaměstnání", vzhlédl jsem a pohlédl do jejího usmívajícího se obličeje. "Proč váháte," zeptala se klidně, "nemáte zaměstnání?"
"Já nevím."
"Nevíte?"
"Nevím, jse-li dělník, cesťák, továrník, nezaměstnaný nebo jen zástupce... ale zástupce čeho..." Potom jsem tam rychle napsal "zástupce" a vrátil jsem knihu. Okamžik jsem myslel na to, že jí nabídnu svíčky, dvacet, kdyby chtěla, za sklenku vína, nebo deset za jeden doutník, nevím, proč jsem od toho upustil, snad jsem byl až příliš unavený, příliš líný, ale ráno jsem byl rád,že jsem to neudělal. Zapálil jsem si vyhaslý doutník a vstal jsem. Žena sklapla knihu, zasunula do ní lístky a zívla.
"Přejete si kávu zítra ráno?" zeptala se.
"Ne, děkuji, půjdu velmi brzo na nádraží. Dobrou noc."
Ale ráno jsem dlouho spal. Chodba, kterou jsem viděl večer zběžně - pokrytá temněrudým kobercem - zůstala celou noc klidná. I pokoj byl klidný. Nezvyklé víno mne unavilo a zároveň rozveselilo. Okno bylo otevřené a já jsem spatřil proti klidnému, temněmodrému nebi jen tmavou střechu kostela naproti; dále vpravo jsem viděl ostrý odlesk světel v městě, slyšel jsem hluk živějších čtvrtí. Lehl jsem si s doutníkem do postele, abych si přečetl noviny, ale hned jsem usnul...
Bylo osm pryč, když jsem se probudil. Vlak, kterým jsem měl jet, už dávno odjel, a já jsem litoval, že jsem se nedal vzbudit. Umyl jsem se, rozhodl se, že se dám oholit, a žel jsem dolů. Malá, zelená místnost byla teď jasná a přívětivá, slunce prosvítalo tenkými záclonkami, a já jsem se podivil, když jsem viděl k snídani prostřené stolky a na nich drobky chleba, prázdné misky od marmelády a kávové konvice. Měl jsem pocit, že jsem v tomto tichém domě jediným hostem. Zaplatil jsem jakémusi přívětivému děvčeti účet a šel jsem.
Venku jsem byl nejprve na vahách. Chladný stín kostela mě objal. Ulice byla úzká a čistá, vpravo vedle vchodu do kostela otevřel pekař svůj chrám a žemle svítily světlehnědě a žlutě ve výkladních skříních, támhle stály konvice mléka přede dveřmi, k nimž vedla úzká, slabě namodralá stopa rozlitého mléka. Protější strana ulice byla zastavěna jen vysokou černou zdí z kvádrů; velkou polokruhovou branou jsem viděl zelený trávník a vstoupil jsem tam. Stál jsem v klášterní zahradě. Stará budova s plochou střechou, jejíž kamenné okenní obruby byly dojemně obíleny vápnem, stále uprostřed zelené louky, kamenné sarkofágy stály ve stínu smutečních vrb. Jakýsi mnich kráčel po kamenné cestě ke kostelu. Když šel kolem mě, pokývl na pozdrav, já jsem mu kývnutím odpověděl, a když vstoupil do kostela, šel jsem za ním, nevěda proč.







Kostel byl prázdný. Byl starý a bez ozdob a když jsem ze zvyku ponořil ruku do kropenky se svěcenou vodou a poklekl před oltářem, viděl jsem, že svíčky musely být právě uhašeny, úzký, načernalý proud dýmu stoupal od nich do jasného vzduchu; nikoho nebylo vidět, zdálo se, zdálo se, že tohoto rána nebude už žádná mše. Bezděčně jsem očima sledoval černou postavu, jež ledabyle a nemotorně poklekla před svatostánkem, a viděl jsem, jak zmizela v boční lodi.
Přistoupil jsem blíž a uleknutě jsem se zastavil: stála tam zpovědnice, kde mladé děvče ze včerejška večer klečelo v lavici před ní a u kraje lodi stál ten mladý muž, zdánlivě neúčastněně, koženou nákupní tašku v jedné ruce, druhou volně visící, a pohlížel k oltáři...
Slyšel jsem teď v tom tichu, že mi srdce začalo bít hlasitěji, prudčeji, podivně vzrušeno; cítil jsem také, že ten mladý muž na mne pohlížel, dívali jsme se do očí, poznal mne a zčervenal. To mladé děvče tu stále ještě klečelo se zakrytým obličejem, od svíček stále ještě stoupal jemný, sotva viditelný proužek kouře.
Posadil jsem se do lavice, klobouk položil vedle sebe a kufr postavil stranou...Bylo mi, jako bych se teprve teď probudil, až dosud jsem téměř všechno viděl jen lhostejnýma očima - kostel, zahradu, ulici, děvče a muže - všechno bylo jen kulisa, po níž jsem neúčastně přejel; ale když jsem teď pohlížel k oltáři, přál jsem si, aby se ten mladý muž šel také vyzpovídat. Ptal jsem se sám sebe, když jsem byl naposledy u zpovědi, sotva jsem se vyznal v letech, zhruba počítáno muselo to být sedm let, ale když jsem rozjímal dál, zjistil jsem cosi daleko horšího: nenašel jsem žádný hřích, který by stál za zpověď, a velice jsem zesmutněl. Cítil jsem se špinavý, plný věcí, které musely být smyty, ale nikdy to nebylo něco hrubého, těžkého, co by bývalo mohlo být přísně označeno za hřích. Srdce mi bilo stále prudčeji. Před tím večer jsem nezáviděl tomu mladému páru, ale nyní jsem cítil závist k té vroucně klečící postavě, jež si stále ještě zakrývala obličej a čekala. Mladý muž tam stál úplně nepohnutě a neúčastně
. Byl jsem jako kbelík vody, který stál dlouho na vzduchu: vypadá čistý, nic v něm člověk nenajde, když si jej zběžně všimne: nikdo do něj nehodil kameny, špínu nebo odpadky, stál-li ve sklepě nebo v průjezdě slušného domu; na jeho neposkvrněném dně nelze nic objevit; všechno je čiré, klidné, a přece sáhne-li člověk do této vody, protéká mu rukou nepochopitelná, odporná, jemná špína, která jako by neměla podobu, tvar, jako by byla skoro neměřitelná. Člověk tuší jenom, že tady je. A sáhne-li hlouběji do této neposkvrněné nádoby, najde na jejím dně tlustou vrstvu této jemné, odporné, beztvaré špíny, o níž nelze pochybovat, pro níž člověk nenajde žádné jméno: sytá, téměř olověná usazenina z těchto nevýslovně jemných zrníček špíny, které pocházejí ze vzduchu, prosyceného slušností.







Nemohl jsem se modlit, slyšel jsem jen bít své srdce a čekal jsem, až děvče vstoupí do zpovědnice. Konečně pozvedla ruce, na okamžik položila na ně obličej, vstala a vstoupila do dřevěné budky.
Mladý muž se stále ještě nehýbal. Stál tu lhostejný, jako by k tomu nepatřil, neoholený, bledý, ve tváři výraz něžné, a přece pevné odhodlanosti. Když se děvče vrátilo, postavil náhle tašku na zem a vstoupil do zpovědnice...
Stále jsem se ještě nemohl modlit, žádný hlas nemluvil ke mně nebo ve mně, nic se nepohnulo, jen srdce mi tlouklo a já jsem nemohl ukrotit svou netrpělivost, vstal jsem, nechal jsem kufr stát, přešel jsem kostel a stoupl jsem si v boční lodi před lavici. V nejpřednější lavici klečela mladá žena před starou kamennou Madonou, stojící na zcela nepoužívaném oltáři bez ozdob. Obličej matky Boží byl hrubý, ale usmívající se, kus nosu jí chyběl, modrá barva jejího pláště byla odrolena a zlaté hvězdy na něm byly vidět už jen jako poněkud světlejší skvrny; žezlo měla zlomené a z dítěte, které nesla v náručí, bylo vidět už jen týl a část nohou. Prostřední kus, tělo, byl vypadlý, a ona, usmívajíc se, držela v náručí torzo.
"Ó, kdybych se jen mohl modlit," modlil jsem se. Cítil jsem se tvrdý, neužitečný, špinavý, bez lítosti, ani na jeden hřích jsem nemohl poukázat, jediné, co jsem vlastnil, bylo mé prudce bušící srdce a vědomí, že jsem špinavý...
Když ten mladý muž procházel zadem kolem mne, dotkl se mne zlehka, já jsem se vyděsil a vstoupil jsem do zpovědnice...
Když jsem byl se znamením kříže propuštěn, oba mladí lidé už opustili kostel. Mnich odsunul fialovou záclonku ve zpovědnici, otevřel dvířka a pomalu kráčel kolem mne; před oltářem opět sklonil neohrabaně koleno.
Čekal jsem, až jsem ho viděl zmizet, potom jsem rychle přešel kostelem, sám jsem sklonil koleno před oltářem, odnesl jsem svůj kufr do boční lodi a otevřel jsem jej; tady ležely všechny, svázány něžnýma rukama mé ženy, štíhlé, žluté jednoduché, a já jsem pohlédl na ten studený, neozdobený kamenný podstavec, na němž stála Madona, a poprvé jsem litoval, že můj kufr nebyl těžší. Potom jsem rozdělal první svazek a škrtl jsem zápalkou...
Nahříval jsem každou svíčku nad plamenem té druhé a všechny jsem je nalepil, až byl celý podstavec pokryt neklidně plápolajícími světly a můj kufr byl prázdný. Nechal jsem jej stát, sáhl jsem po klobouku, ještě jednou jsem sklonil koleno před oltářem a šel jsem; vypadalo to, jako bych prchal.
Ale teprve nyní, když jsem šel pomalu k nádraží, napadly mi všechny mé hříchy a mé srdce bylo lehčí než kdykoli...








Sdílet

Související články:
Od srdce k srdci (20.02.2023)
Příběh P. Josefa Toufara inspiruje i dnes (03.03.2020)
Duchařská balada (08.08.2015)
Boj anebo pohlazení (23.05.2013)
Zkušenosti z tanečních (16.01.2013)
Život takový, jaký by měl být... (02.01.2013)
Zatěžkávací zkouška na silnici (22.10.2012)
I tímto chci říci: "Miluji Tě!" (16.10.2012)
Sex ano, ale až v manželství (29.03.2012)
Ukončen soudní proces proti Svatému stolci za údajné krytí sexuálních deliktů (14.02.2012)
Vánoční světlo (04.01.2012)
Sen malé Celenie (24.12.2011)
Roráty (12.12.2011)
Co je hřích? (05.12.2011)
Dětská modlitbička (04.11.2011)
Koš se smrkovými šiškami (26.10.2011)
Drogy a společnost - mějme čas pro děti! (14.10.2011)
Šůty (2) (10.10.2011)
Šůty (1) (07.10.2011)
Tajemství písma (29.09.2011)
Lékařova žena (16.09.2011)
Ze života sv. Františka z Assisi (12.09.2011)
Na kafe se Svědkyní Jehovovou (06.09.2011)
Když je zamilovanost v troskách (05.09.2011)
Malá recenze na život (01.09.2011)
Hraběnka Kathleen (30.08.2011)
Ne přísný kněz, ale milosrdný Bůh (18.08.2011)
Drogy a společnost - a co rodina? (17.08.2011)
Nekolorovaná rodina (12.08.2011)
Tetovač (16.07.2011)
Ruce (09.07.2011)
Svatoplukovy pruty aneb jak jsem na štítarské faře věšela prádlo (09.07.2011)
Pokušení otce Valentina (2) (28.06.2011)
Pokušení otce Valentina (1) (20.06.2011)
Mami, mohu si půjčit od tebe 50 korun? (16.06.2011)
Díkůvzdání (20.05.2011)
Konec jedné domácnosti (20.05.2011)
Zamyšlení (01.05.2011)
Nejlépe opravená kulturní památka JMK v roce 2010 - podpořte, prosím, opravené vranovské varhany (03.03.2011)
Vidět srdcem (17.02.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (5) (20.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (4) (16.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (3) (15.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (2) (09.01.2011)
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (08.01.2011)
Černý král (06.01.2011)
Zpět k Bohu (04.01.2011)
Poslední list (27.12.2010)
Legenda o konci roku (21.12.2010)
Sen malé Celenie (19.12.2010)
Nejjasnější hvězdička (12.12.2010)
Vánoční anděl (10.12.2010)
Ticho (08.12.2010)
Když je lidská síla bezmocná (16.11.2010)
Pan učitel nezradil (16.10.2010)
Nechtěné dítě (11.10.2010)
Život pro Krista (20.09.2010)
Betonový had (10.08.2010)
Ondrášek (26.07.2010)
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému (20.07.2010)
Můj život byl černý (Carolina Maria de Jesus) (25.05.2010)
Takový to byl hodný chlapec (19.05.2010)
Reakce na článek pana psychologa Hučína v KT (12.04.2010)
Příroda nám to vrací (06.04.2010)
Podpořme Protest proti návrhu zákona (16.03.2010)
Ve čtvrtek ve tři hodiny (13.02.2010)
Přežila jsem svůj potrat (03.02.2010)
Narozeniny (02.02.2010)
Nebuďte lhostejní (20.01.2010)
Příběh opravdové lásky (13.01.2010)
Prosba na členy SČS (22.09.2009)
proč ne (09.07.2009)
Proč NE znamená ANO (06.07.2009)
Měla 14 let. (23.03.2009)
4. celostátní setkání SČS (28.08.2008)
Festival mládeže (11.08.2008)
Toužila jsem po jeho doteku (11.08.2008)
Nová adresa pro dotazy na SČS (11.08.2008)
Noví členové z ActIv8 (27.07.2008)
Další vstup do "SČS" na Velehradě 19. 7. 2008!!! (25.06.2008)
Vstup do SČS na Velehradě 23. 8. 2008 (05.05.2008)
3. celostátní setkání Společenství čistých srdcí (25.03.2008)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 08. 2011 | 5418 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Katolická ročenka 1970


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře