Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Zajímavé
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Narodila jsem se v malé vesnici na Slovensku – v tak malé, že domy v ní byste lehko spočítali. Dostala jsem jméno podle svaté Cecílie, mladého křesťanského děvčete, kterému Římané setnuli hlavu. Můj otec byl pracovitý sedlák a rodina pro něj znamenala všechno. Měl rád děti. Přicházely na svět průměrně každých čtrnáct měsíců a pořád měl další a další. Narodila jsem se jako čtvrtá – po Marii, Ireně a Edovi – já Cecílie. Nakonec nás bylo jedenáct, z toho devět děvčat. Spávali jsme na slámě přikryté plachtou. Slámu jsme každý měsíc měnili. Krásně a svěže voněla. Přikrývali jsme se peřinou nacpanou peřím z našich hus. Všechno, co jsme měli, bylo z našeho hospodářství. Šaty jsme měli z konopí, které otec pěstoval. Namáčelo se ve vodě šest týdnů, potom se sušilo, třepalo na drhlici a česalo hřebenem. Získané konopné nebo lněné vlákno sbíral tkadlec, který chodil po vesnicích, a tkal z nich plátno.
Za svoji práci si nechal část plátna a ostatní nám dal. Takto jsme se oblékali do šatů ušitých z toho, co jsme si sami vypěstovali. Můj otec se díval na svoje pole a říkal mi: „Moji předkové už pět set roků ořou tuto zemi.“ Proto slovenský sedlák cítí k zemi mnohem víc než jen vděčnost za živobytí. Vezměte mu kousek půdy a je to, jako byste mu vzali kus srdce. Hospodářství, které otec zdědil, se nacházelo na dobré černé zemi. Když jste si vzali vlhkou hroudu do dlaně, přilnula vám na prsty. Dvacet hektarů pole jsme měli na deseti místech vzdálených od domu pět set metrů až tři kilometry. Na jednom poli pěstoval otec pšenici, na druhém brambory, na třetím cukrovku, na dalších zase konopí, jinde pěstoval vinnou révu... Hospodaření, to byl otcův svět. A tam, kde jsou otec a matka šťastní, bývají šťastné i děti, bez ohledu na těžkou práci
Každý v rodině musel pomáhat a v tom je výhoda mít jedenáct dětí. Když mělo dítě šest roků, začalo pást malé hejno hus, dávalo na ně po celý den pozor a večer je muselo přivést napasené domů. Když jste vyrostli, dávali vám na starost stále větší a větší hejno hus, až jste jich měli i padesát. Mezitím jste přenechávali menší hejna mladším sestrám. A potom, když jste už měli deset a jedenáct roků, už jste nepásli husy, ale začali jste sami chodit pracovat na pole. Husy byly velmi důležité – bylo to něco, co se dalo jíst a z čeho se dalo škubat peří do duchen a polštářů. Když vzpomínám na dětství, přijdou mi na mysl vždy naše husy. Až dodnes mám husy velmi ráda, a kamkoli jdu, snažím se koupit si maličké něžné house a nosit je s sebou, což velmi udivuje lidi, ke kterým přijdu a řeknu jim to. Ptají se mě: „A co když ti vyroste a začne ti kejhat?“
Pást husy nebyla žádná nuda. Byl to čas, kdy jsme se setkávaly se všemi děvčaty z dědiny, protože každá měla svoje hejno. Mohly jsme si spolu vyprávět, ale také si hrát, třebaže jsme musely jedním okem dávat pozor, aby se nám hejna nepomíchala. Své husy jsme mívaly poznačené značkou na nohách. Naše měly vystřižené malé „v“ na blance mezi prsty na pravé noze, ale když se nám pomíchaly, nebylo snadné je oddělit. Dávaly jsme pozor, aby nevběhly do pole a nezačaly okousávat klásky místo trávy. Jednou, v době žní, jsem byla trochu nedbalá a při hře jsem na husy úplně zapomněla. Když jsem se vrátila k hejnu, už tam nebylo. Šla jsem je hledat a našla jsem je na cizím poli. Asi dvacet pět mých husí se páslo na sousedově pšenici a soused se právě hnal za nimi. Bývalo to tak, že když hospodář chytil cizí husy na svém poli, zavřel je a čekal, až přijde majitel a zaplatí za ně. Hospodář se hnal za mými husami a křičel na své dva syny, aby mu pomohli husy chytit. Začala jsem hlasitě křičet a plakat. Tak hlasitě, že mě náš táta zdaleka uslyšel a přiběhl. Téměř by se pustil s tím druhým hospodářem do rvačky. Křičeli na sebe a prudce gestikulovali, běželi za husami přes pole, a já, polekaná, za nimi. Když jsme překročili jednu mez, táta se zastavil a zdvihl ruku. „Jsme na státním!“ zakřičel. „Jsme na státním pozemku!“ zopakoval. „Na státním se nesmíme bít!“ Cizí hospodář se na chvíli zarazil, zastavil se, rozhněvaný a znechucený si odplivl a odkráčel pryč. Ten den nemusel náš táta zajaté husy vykupovat.
Pást husy byla zábava. Celý den jsem nedělala nic jiného, než že jsem chodila po poli a hrála si s ostatními děvčaty. Někdy se však stará husa rozhodla vrátit domů předčasně. Začala kejhat a malá housata se prodírala za ní. To znamenalo, že jsme se musely vydat domů i my, a nemohly jsme si už hrát. Jednou, právě uprostřed největšího hraní, moje stará zavelela na odchod. Naštvala mě! Vzala jsem hůl a udeřila jsem ji po hlavě. Padla na zem a zůstala ležet. Zdvihla jsem ji a nesla s pláčem domů. Mamince jsem řekla: „Chcípla mi!“ Maminka nevěřila: „Jak ti mohla chcípnout? Vždyť ani není nafouknutá jako nemocná husa.“ „Jen se narovnala a zdechla,“ zalhala jsem s velkým pláčem a ani jsem nevzpomněla na hůl. Potom jsme zabitou husu dali cikánům. Tehdy se to dělalo se vším, co chcíplo. Dlouho jsem se pro tu husu trápila.
Nebyla jsem zrovna hodným děvčetem, zvláště při pasení hus jsme vyváděly. Jednoho dne, když jsme s celou tlupou dětí pásly husy, dostalo jedno děvče nápad: „My ti budeme pást husy a ty běž natrhat mák. Budeme dávat pozor, zda nejde hlídač.“ Začala jsem trhat makovice a vysypávala jsem z nich mák. Náhle se za vysokou kukuřicí objevil hlídač, jakoby spadl z nebe. „Co zde děláš?“ zeptal se. „Jen se tak dívám.“ „Díváš se? Ukaž zuby!“ Otevřela jsem ústa. „To jsem si myslel!“ řekl hlídač. „Vidím, že je máš od máku.“ Podíval se na zástěrku, kterou jsem držela v rukou. A co máš v té zástěře? To jsem si mohl myslet. Plná zástěra makovic!“ Třásla jsem se strachem. „Strýci, pomodlím se za vás k Pánu Bohu na nebesích, když mi nic neuděláte.“ Klekla jsem si na kolena a sepjala ruce. „Pane Bože,“ prosila jsem, „žehnej tomuto hlídači, tomuto dobrému hlídači...“ „Jdi pryč a modli seřekl hlídač. „Máš se za co modlit!“ Myslím si, že jsem se dobře modlila, protože mne nechal odejít. Dokonce mi dovolil posbírat makovice, které se mi vysypaly ze zástěry, a mohla jsem si je vzít s sebou.
Když mi bylo sedm roků, šla jsem k první svaté zpovědi. Bylo proč k ní jít… Abychom nezapomněli, z čeho se máme zpovídat, psali jsme si hříchy na papírky. Když na mě přišla řada, zjistila jsem, že jsem si papírek zapomněla doma. Děvčeti, které vyšlo přede mnou ze zpovědnice, jsem zašeptala: „Půjč mi svůj papírek!“ Podala mi ho a já jsem se panu faráři zpovídala z jejích hříchů. Myslím si však, že jsem mívala i dost vlastních hříchů... Jednou jsem zbila svoji mladší sestru jen za to, že mi ztratila černého brouka. Měla tehdy pět roků a já sedm. Chytila jsem brouka a přikázala jsem jí: „Teď mi ho pohlídej!“ Někam jsem odešla, a když jsem se vrátila, ptám se: „Kde je?“ „Ztratil se mi!“ říká Tonka. „Nevykládej, dej mi ho!“ opakuji. „Ztratil se mi!“ Tonka začala fňukat: „Však ti najdu jiného, stejného.“ Začala pobíhat a hledat stejného brouka. „Zde je, zde ho máš!“ říkala. „Ne,“ odporovala jsem jí, „to je jiný brouk – já chci stejného, jakého jsem měla před tím.“ Tonka začala pištět a ječela tak, že maminka vyběhla z domu. Rychle jsem zmírnila: „Nechci toho brouka! Pro jednoho brouka se nepůjdu utopit!“ Tonka hned přestala křičet. I tak jsem nevěděla, kde bych se měla utopit. Jedinou vodu jsme měli v potoce, bylo jí po kolena.
Když jsem měla osm roků, chodíval se mnou pást husy můj pětiletý bratranec Ignác, který býval u naší babičky. Dávali jsme husám pít z velkého hliněného džberu, který jsme přinášeli od babičky. Jednoho dne si Ignác šel hrát kamsi jinam. Ale husy byly toho dne protivné, zvláště ta stará. Pokaždé, když jsem přinesla ve džberu vodu z potoka, husa ho svým velkým zobákem převrhla. Vyryla jsem tedy do země jamku, abych do ní džber vložila. Jenže když jsem džber tlačila do jamky, praskl. Zhrozila jsem se. Jak teď řeknu babičce, že jsem jí rozbila džber? Spojila jsem těsně dvě části k sobě a vtlačila je do jamky. Puklinu jsem zamazala blátem tak, aby ji nebylo vidět. Když se Ignác vrátil, právě jsem byla u džberu. „Co děláš?“ ptá se. „Strkám džber do jamky, aby ho husy nemohly převrátit,“ říkám, jako bych právě něco moudře vymyslela. „Nechceš mi pomoct?“ „Dobře,“ odpověděl Ignác. Přišel k jamce a já jsem mu kázala, aby džber trochu zatlačil. „Zatlač ještě víc!“ nařizuji. Zabral a džber se rozlomil. Začala jsem mu nadávat: „Podívej se, co jsi udělal! Vždyť jsi ho rozbil! Půjdeš za babičkou a řekneš, žes jí rozbil džber!“ Začal plakat a já jsem ho objala kolem krku. „Neplač, Ignáci,“ utěšovala jsem ho, „tebe má babička raději než mě, protože jsi malý. Jen jí řekni, co jsi udělal!“ radila jsem mu farizejsky. „Vždy je lepší říct pravdu. Jen jí hezky řekni: ,Rozbil jsem džber!‘ a ona ti odpustí...“
Jednou jsem spadla z třešně, když jsem chtěla dosáhnout na jednu větev. Neletěla jsem na zem dlouho, ale tak jsem se polekala, že jsem hned utíkala za babičkou a křičela: „Zabila jsem se, zabila jsem se, zabila!“ Děda vyšel z domu. „Co to říkáš? Jak můžeš být zabitá, když tak vřeštíš?“ zeptal se nazlobený. Přestala jsem vřeštět. „Děda má pravdu. Když žiji, nemůžu být zabitá!“
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 28. 01. 2017 | 1854 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.