Společenství čistých srdcí

Útěk sestry Cecílie

Kategorie: Zajímavé

šeřík, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...





Náš táta


Když jsme trochu vyrostli, dostali jsme za úkol nosit otci oběd na pole. Nosívali jsme mu trochu brambor s kapustou, a když bylo chladno trochu teplé fazolové polévky ve vysoké misce. Miska byla dost těžká, a tak jsem si jednou cestou na pole sedla, abych si odpočinula. Misku jsem ale nepoložila na rovnou zem, ta se převrátila a polévka se vylila. Zdvihla jsem misku a podívala se do ní. Na dně zůstalo ještě trochu fazolí. Šla jsem k potoku, kde se koupaly husy, nabrala jsem do misky vodu a fazole dobře promíchala. Potom jsem šla za otcem na pole a podala mu oběd. Obyčejně to byla pro nás významná chvíle, obědvat s otcem na poli. „Budeš trochu polévky, Cilko?“ ptá se mě. Říkal mi Cilka. „Ne, děkuji, táto, dnes nemám hlad,“ odpověděla jsem. Podíval se na mne a pokrčil rameny. Začal jíst. Nabral si lžíci polévky. Překvapený se zarazil. „Co je to za polévku?“ zeptal se. „Polévka, co vařila maminka!“ říkám. Nabral si druhou lžíci, mnohem pomaleji, a ochutnal. „No, chutná nějak jinak, než jakou ji vařívá máma.“ Byl však tak hladový a unavený prací, že polévku snědl.

S bratrem Edou jsme se měli velmi rádi. Přišel na svět o rok a něco po mně. Později se právě on zasloužil o to, že jsem začala chodit do školy k sestřičkám v sousedním městě. Vždy vyváděl kdejaké skopičiny. Často jsme zápasili, kdo je silnější a šikovnější, a někdy mě lišácky doběhl. Jednou z našich povinností bylo řezat řezanku na řezačce, která měla dva nože na hřídeli a otáčela se ručním kolem. Míchali jsme v ní slámu s jetelem a dávali jsme ji kravám. Tlačila jsem rukou směs do truhličky nad hřídelí, on točil kolem. Říkal mi: „Myslíš, že jsi silnější než já? Vsadím se, že vydržím točit kolem déle než ty.“ Točila jsem tedy a on jen popouzel: „Vsadím se, že už nemůžeš!“ A takto mě hecoval, až mi únavou vyschlo v ústech. Potom jsme se vystřídali a on skutečně dokázal točit déle. Nechtěla jsem to připustit a zase jsem se s ním vystřídala. Tak mě přinutil udělat polovinu jeho práce, což jsem si uvědomila, až když bylo všechno pořezané. Nebo v zimě, když bylo třeba zanést vodu ve vědrech kravám do maštale, říkával: „Vsadím se, že neuneseš dvě vědra zaráz!“

Náš otec měl krásný angreštový záhon, který měl zůstat mimo náš objevitelský zájem, zvláště když byl angrešt ještě zelený. Jednou, když jsme se věnovali nezralému angreštu, uviděli jsme někoho přicházet a už z dálky jsme poznali našeho tátu. Začal na nás křičet a my jsme utekli. Když se nám podařilo zmizet, gratulovali jsme si a podivovali jsme se, jak jsme šikovní. „Jistě nás nepoznal,“ říká Eda. „Ne, nepoznal,“ přitakala jsem. „Šikovně jsme se ztratili.“ U večeře začal táta vyprávět. „Víte co,“ říká, jakoby o nic nešlo, „dnes jsem viděl dvě zlobivá děcka na našem angreštu. Maminko, co ti mám říkat, když mi někdo chodí na angrešt a ještě k tomu na zelený. Kdybych ty děcka dopadl, byl bych je pořádně vyplatil…“ Eda a já jsme začali v tom okamžiku být velmi hladoví a pustili jsme se rychle do večeře. „Kdybych je mohl dostat…,“ pokračoval táta, kroutil si konce kníru a díval se na nás. Toto byl jeho způsob, jakým nám dával najevo, že se to už podruhé nesmí stát. Tak to dělával. Moje láska k dětem přicházela právě od našeho otce. Měl rád svoje děti, ale měl rád děti i všeobecně. Byl svatým Mikulášem pro celou dědinu. V letních večerech nebo v neděli po obědě vycházel do zahrady a hrával tam na trubku. Táta nebyl vysoký chlap, ale měl v hrudi velké plíce. Hlas trubky se rozléhal po dědině jako hlas archanděla Gabriela. Byl to signál pro ostatní děti, aby se připojily k jeho vlastním dětem, obstoupily tátu, poslouchaly, jak hraje, a zpívaly s ním. „Bůh nám dal leccos, na čem se dá hrát!“ říkal. Vzal do ruky list z hlohu, a když jsme na něho nevěřícně vykulovali oči, vyluzoval na list tóny jako na píšťalu.

Když se setmělo, děti se odebraly domů a my jsme vešli do domu a chystali jsme se spát. Tehdy nás svých pět dětí táta obvykle brával do postele a vyprávěl nám pohádky nebo příběhy ze života svatých. Vyprávěl nám, jak byla stvořena země, jak se narodil Pán Ježíš, jak musel utéct do Egypta a jak vojáci, kteří ho šli hledat, přišli k jednomu sedlákovi... Některé příběhy nám měly říct víc, než nás jen pobavit. V jednom se vyprávělo o tom, jak Pán Ježíš chodil se svatým Petrem po světě. Petr byl velmi lenivý. Jednoho dne uviděli na zemi ležet haléř . „Petře,“ říká Pán Ježíš, „zdvihni ten haléř.“ „Jeden haléř?“ zdráhá se Petr. „Co si koupíme za jeden haléř?“ Pán Ježíš se shýbl a haléř zvedl sám. Přišli do města a Pán Ježíš koupil za haléř osmnáct třešní. V ten den bylo strašně teplo. Šli pomalu dál, za chvíli začal mít Petr velkou žízeň. Pán Ježíš kráčel před ním a pustil na zem jednu třešeň. Petr ji rychle zvedl a snědl, aby aspoň trochu utišil žízeň. Za chvíli pustil Pán Ježíš druhou třešeň. Petr se shýbl a zvedl ji také. Tak Pán Ježíš postupně házel na zem osmnáct třešní, až potom se zastavil a počkal na Petra. „To je divná věc,“ říká Pán Ježíš, „když je člověk lenivý.“ „Co je na tom divného, Mistře?“ ptá se Petr. „Nechtělo se ti ohnout se jednou pro halíř,“ říká Pán Ježíš, „a přitom ti nebylo zatěžko se osmnáctkrát ohnout pro třešně, které stály ten haléř.“

Táta byl velmi zbožný a často se předmodlíval v kostele, než přišel pan farář, a činil to velice hlasitě, aby ho lidé dobře slyšeli a modlili se po něm. Pěstoval také vinnou révu a dělal si vlastní víno. Tyto věci nebyly od sebe zase tak vzdálené. Táta byl velice hrdý na svoji vinici a nejkrásněji se modlil tehdy, když před tím ochutnal malý pohárek. Složil si vlastní modlitbu, kterou odříkal před tím, než si chtěl ťuknout:

Děkuji Ti, mocný, nekonečný Bože, že dnes dobré vínko okoštovat mohu. Ať je navždy chválené Tvoje jméno svaté, v mojí malé vinici i na celém světě!


A potom do sebe obrátil pohárek a nejednou – i větší holbičku – naráz. Když k nám někdo přišel, první co bylo, musel vínko okoštovat. Když moje sestry vyrůstaly a přiváděly domů ukázat své mládence, táta nejednou zkoušel nabízet i jim. Byl velmi rád, když se mu podařilo některého opít. Jednoho dne roku 1917 musel táta narukovat do války, která trvala už tři roky. Tátu do té doby nebrali, protože měl velkou rodinu. Teď však už vzali každého. Byl to nejsmutnější den v mém životě, když odcházel. Nechápala jsem to. Věděla jsem jen to, že mnoho chlapců z vesnice odešlo a už se nevrátilo. Měla jsem šest roků, když tátu vzali a myslela jsem, že zemřu pláčem. Táta si udělal dřevěnou bedýnku, aby ji měl na vojenskou výstroj. Poslední den nás pak vzal – všechny děti i mámu – a šli jsme spolu do města. Bylo to poprvé, co jsem viděla město, které se zanedlouho mělo stát součástí mého života. Táta se chtěl s námi vyfotit, aby si mohl vzít obrázek do války. Nejdříve jsme byli u fotografa, potom jsme šli na stanici, kde nám všem požehnal a políbil nás. Pamatuji si, jak jsem se na něj na stanici podívala. Bylo to zrovna na tom nástupišti, ze kterého jsem o mnoho roků později po druhé světové válce začala svůj útěk před komunisty. „Táto, budu se za vás modlit každý večer, abyste se nám vrátil co nejdříve domů!“

Když odešel, nejednou jsem se v noci probouzela a vzpomínala, jestli jsem se nezapomněla za tátu pomodlit. Spávala jsem od té doby s maminkou, protože postel vedle ní byla prázdná. Probouzela jsem ji a modlívaly jsme se spolu. Maminka byla velmi štíhlá žena a v průběhu války začala i rychle stárnout, protože se musela starat o hospodářství sama. Táta se dostal na ruskou frontu, potom do Itálie. Psával nám dopisy a maminka je všem nahlas četla. Už byl skoro konec války, když u nás nastalo rabování obchodů a to, co později nazvali „anarchií“. Ať už to bylo, co bylo, bylo to zlé. I já jsem se rozhodla, že půjdu rabovat. Ale všechno, co se mi podařilo ukrást, byla stařecká hůl, kterou jsem vítězně přinesla domů a kterou mi máma okamžitě přikázala spálit. „Na tom nezáleží, že jiní rabují,“ říkala, když jsem se vzpírala. „Nemusíme dělat to, co ostatní.“

Zanedlouho, bylo to v říjnu 1918, jsem se vracela s husami z pole. Ještě jsem byla daleko od domu, když jsem zpozorovala chlapa v uniformě a s dlouhou bradou, jak vchází do našeho dvora. Viděla jsem, že k němu všichni utíkají, a když jsem přišla blíž, uslyšela jsem, jak máma vzlyká a sestry pláčou: „Táto, táto…“ „Táta?“ ptám se. „Kde je náš táta?“ Všichni ukazují na chlapa s dlouhou bradou: „Toto je on!“ „My jsme měli jiného tátu,“ říkala jsem s pochybnostmi. „Náš táta vypadal jinak!“ Tehdy mě ten vousatý člověk vyzvedl do výšky a přes vousy a dlouhou bradu mě políbil a zamumlal: „Cilko!“ A tehdy jsem poznala, že je to náš táta. Přinesl mi z Itálie malou panenku, která otvírala a zavírala oči. Týden na to, jak se táta vrátil z vojny, nastal velký den – 28. říjen 1918. V ten den vyhlásili československou nezávislost od Rakouska-Uherska. V naší dědině se odehrála taková slavnost, jaká ještě nebyla

Táta byl velmi zbožný člověk a chodíval v čele procesí na mariánská poutní místa. Největším procesím v roce bylo koncem května procesí do Marianky. Jako děti jsme se velmi těšili na chvíli, až budeme smět putovat do Marianky. Na mě přišla řada, když jsem měla devět roků. Při zpěvu poutních písní si dávali poutníci klobouky dolů z hlavy. Tátův klobouk jsem nosila v ruce já. Pro dítě, zvláště pro dítě rolnických rodičů, bylo náboženství neoddělitelnou součástí každodenního života. Kněz nebyl jen člověkem, kterého jste poslouchali v neděli, když sloužil mši, a ke kterému jste chodili ke zpovědi. On byl s námi všude. Chodíval s námi například do lidové školy, kde nás učil náboženství celých šest roků. Mohl nás vytahat za uši, když nás potkal na ulici a něco jsme vyvedli. Náš kněz se jmenoval Štefan a působil u nás jako farář třicet roků. Byl to veselý člověk a rád žertoval. Škádlíval se s dětmi. Když se s námi setkal někde v dědině, zastavil nás a zeptal se: „Jak se jmenuješ? Ale nesmíš při tom otevřít ústa!“ Zkoušela jsem to, obracela jsem jazyk, nafukovala jsem tváře, ale jen jsem trochu vyfoukla vzduch, uviděl to: „Otevřela jsi ústa!“ Zkoušela jsem tedy vyslovit tím koutkem úst, který byl od něho dále. Zjistil to. „Otevřela jsi ústa!“ Dělal, že se zlobí a že vás za trest vytahá za uši. Místo toho ale strčil ruku do kapsy a to už jsme věděli, co asi bude následovat. „Dobře ses snažila,“ řekl a vytáhl bonbón. Pan farář Štefan měl kapsu vždy plnou bonbónů a my děti jsme to moc dobře věděly...

Náboženství znamenalo štěstí, oslavu. Den svatých Petra a Pavla, 29. červen, byl předvečerem žní spojený s velkou slavností. Všude jste mohli vidět obrazy svatého Petra držícího klíče od nebeského království a děti bývaly toho dne šťastné také proto, že těmito klíči svatý Petr zároveň zavíral brány škol, do kterých jsme nemusely o prázdninách chodit.

Nebo během Adventu, když se lidé čtyři týdny připravují na Vánoce, jsme všichni chodívali brzy ráno kolem páté za tmy do kostela na Roráty. Nosili jsme před sebou lampiony se svíčkami a bylo to nádherné. V předvečer svatého Mikuláše, 5. prosince, jsme si zase vyčistili boty a dávali jsme je do okna, aby nám do nich Mikuláš něco přinesl. Komu se boty leskly nejvíce, dostal nejvíc, a tak jsme se snažili...

Po skončení šesté třídy většina dětí z dědiny přestala chodit do školy a od té doby pomáhala rodičům v hospodářství. Děvčata takto pracovala, než se provdala, a jen několik chlapců a několik děvčat odcházelo do města na střední školu, v té době zřízenou při klášteře. Blížil se čas, kdy vyjdu školu a začnu pracovat na polích. Eda byl v téže třídě jako já – byl o rok starší a škola mu šla snadno. Táta se chystal poslat ho do škol do města. Jednoho dne mě Eda vzal stranou: „Poslouchej,“ říká, „dostal jsem nápad. Proč bys nemohla jít do škol místo mne ty?“/ Překvapeně jsem se na něho podívala. Do škol mají chodit především chlapci, ne děvčata. „Ale já jsem děvče!“ říkám. „Vím,“ odpověděl netrpělivě. „Ale já to říkám proto, že se mi líbí pracovat na polích a hospodařit! Skutečně se mi to líbí!“ „Tak teda choď do škol, potom se vrať a můžeš začít hospodařit,“ řekla jsem. „To ti nemůže uškodit, když budeš mít školy, pracovat na polích můžeš i potom.“ „Dobře, ale právě tomu se chci vyhnout. Nerad se učím. To sis ještě nevšimla? Nejraději dělám na polích. Říkám ti, proč bychom se nemohli vyměnit? Ty půjdeš a já zůstanu tady.“ Chvíli jsme se hádali a nakonec jsem řekla: „Pro mne, za mne. Je to od tebe, Edo, pěkné. Když bude táta souhlasit...“ Tak jsme tedy šli za tátou. Báli jsme se, ale šli jsme. Tátovi se to vůbec nelíbilo. „Do škol má jít syn a ne dcera!“ řekl. „Tak to odjakživa bylo. Co jste vy dva za kvítky, že to chcete změnit?“ „Táto,“ říká Eda, „nač by mi byla škola, nechci do ní chodit, ale tady Cilka, ta se ráda učí, i když to nevidíš. Ona se bude dobře učit, že ano, Cilko?“ zeptal se a šťouchnul do mě. „Zajisté! A jak dobře!“/ prohlásila jsem. „Stále se budu učit a budu nejlepší žákyní.“ „Pochybuji,“ řekl táta, „v práci ses nikdy neproslavila.“ „A já zase chci být hospodář,“ řekl Eda. „Rád pracuji na poli. Nemám rád knihy.“ „Tak tedy dobře,“ řekl táta. „Převrátili jste všechno, o čem jsem přemýšlel. Nedá se nic dělat. Cilka je nám tu stejně k ničemu,“ řekl mrzutě. „Když tě pustím, tak jen proto, že jsi líná a je jedno, zda půjdeš, nebo nepůjdeš do školy.“ Vyskočila jsem a objala tátu kolem krku. Eda i já jsme byli šťastni. Eda začal hospodařit a stále ještě hospodaří, i když zůstal starým mládencem.

bez názvu







Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 01. 02. 2017 | 1870 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.