Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Zajímavé
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Ocitla jsem se ve škole mezi řeholnicemi. Musím vstávat o půl páté ráno a chytit vlak, který jezdí v šest z naší stanice. Nebyla jsem, to se musím přiznat, zas tak dobrou žačkou, jak jsem slibovala otci, když jsem chtěla, aby mne pustil do škol místo Edy. Nebývala jsem poslední ve třídě – to je pravda, ale ani první. Někdy, a to je také čistá pravda, jsem chytila až ten vlak, který jezdil v sedm, jen abych zmeškala první hodinu, když bývala matematika nebo fyzika. Trochu lehčí byla latina a francouzština, potom němčina, slovenština a náboženství. Měla jsem ráda zoologii, všechno, co se týkalo přírody, a jako všem dětem se mi dodnes líbí ptáci a květiny. Přeci jen nejraději jsem měla zeměpis a vyprávění o zemích celého světa. Ale také tělocvik, protože jsem ráda běhala a skákala. Měla jsem ráda naše učitelky, řeholnice – byly to voršilky. Vnímala jsem je jako bytosti blízké andělům. Nebyly to však ony, které ovlivnily, že jsem se sama stala řeholnicí. Víc než kdokoli jiný to byla to učitelka tělocviku. Pro mne byla víc než anděl, dokonce víc než samy řeholní sestry. Byla to asi pětatřicetiletá žena, štíhlá a pěkná, s milým úsměvem na tváři a s dlouhými černými vlasy, které měla nahoře uvázané do drdolu. Řeholnice jsme nazývaly „sestřičky“, ale tuto učitelku jsme nazývaly „slečna učitelka“. Nikdy na nikoho nekřičela, nikdy nebyla nervózní jako jiní učitelé. Vždy byla milá a laskavá k dětem, protože je měla ráda. Když jsem se později stala učitelkou, vždy jsem se snažila se jí podobat. Nosila tmavošedé šaty, ale v tělocvičně měla na sobě gymnastickou námořnickou sukni, bílou blůzku a bílé tenisky, všechno pěkně sladěné. Velmi dobře cvičila na bradlech a na kruzích. Měla ladné pohyby a byla radost se na ni dívat. Vždy byla veselá a my jsme se snažily, aby veselou zůstala. Když nás vedla ze třídy do tělocvičny, vždy nám řekla, abychom byly tiše a myslely na Pána Ježíše a my jsme ji poslouchaly víc než sestřičky. Když měla jmeniny, připravily jsme pro ni překvapení přímo v tělocvičně. Schovaly jsme jí za tělocvičné nářadí květiny a dort, který jsme koupily, a když vstoupila, jedno děvče začalo hrát na housle a my jsme jí zazpívaly. Ten den jsme necvičily, jen jsme seděly na parketách a slečna učitelka nám vyprávěla o sobě. Dala mi dvě věci – naučila mě dost dobře cvičit na bradlech a na kruzích, které jsem si velmi oblíbila; a dala mi i svatého Josefa. Byl to její oblíbený světec, ženich Panny Marie, a zároveň jeden z hlavních světců uctívaných v naší zemi. Je to proto, že byl Ježíšovým pěstounem a je tedy patronem rodiny, což je zvláště významné. Březen je měsícem svatého Josefa. Deset minut před koncem hodiny v tělocvičně se mělo odpočívat a připravovat se na další hodinu. V průběhu března se však naše učitelka ptala: „Kdo půjde se mnou do kaple pomodlit se k svatému Josefovi?“ Mnohé z nás se hlásily a já vždy mezi nimi. Slečna učitelka mi říkávala: „Když se budeš modlit k svatému Josefovi, vyprosí ti, co budeš chtít – tedy všechno, co ti bude užitečné.“ Představovala jsem si, že když svatý Josef z ní udělal to, čím je, mohu ho i já bez obav následovat. Právě díky slečně učitelce jsem si oblíbila tohoto světce. Je zvláštní, že právě ona nejvíc přispěla k mému „řeholnictví“, s ní jsme o tom nikdy nediskutovaly. Přispěla k mému rozhodnutí vlastní zbožností. Obdivovala jsem ji, protože i když nebyla řeholnicí, měla v sobě skutečně řeholního ducha. Uvažovala jsem: „Jestliže být zbožnou znamená podobat se slečně učitelce, potom chci být zbožnou i já.“ Od předsevzetí bylo už jen pár kroků k rozhodnutí stát se zbožnou řeholnicí. Alespoň v mém případě. Bývá to tak, že v životě vás někdy nejvíce ovlivní člověk, který s vámi o věci ani nevypráví, jen s vámi prostě je. V té době jsem své rozhodnutí nezveřejňovala. Mělo uběhnout ještě mnoho času, než se tak stane.
Tři roky v klášterní střední škole, od třinácti do šestnácti roků, uběhly velmi rychle. Byly to velmi pěkné a veselé roky. O prázdninách jsem chodívala domů a pracovala jsem s rodiči na polích. O jedněch prázdninách jsem – a to jedenkrát – ochutnala tátovo víno. Šla jsem se staršími sestrami na pole osekávat kukuřici. Sbíraly jsme ji do pytlů a házely na hromady, které táta potom odvážel. Vzaly jsme si s sebou trochu sýra s chlebem a někoho z nás napadlo, že bychom si měly vzít také tátovo víno. „Výborný nápad!“ říkáme. „Víno nás posilní a ohřeje.“ K obědu jsme snědly sýr s chlebem a zapily vínem. Náhle jsme se začaly cítit nějak divně, usnuly jsme. Když jsme se probudily, bylo pět hodin, nad námi stál táta a díval se na prázdný demižon pohozený v trávě. „Bando opilců!“ řekl. „Bože nebeský, moje vlastní dcery a opilé!“ Táta byl velmi rád, když jeho víno pili jiní lidé, ale rychle jsme si uvědomily, že mezi takové lidi nepatří jeho vlastní dcery. Bylo to naposledy, co jsem pila víno – ať již tátovo nebo někoho jiného.
Časy byly velmi těžké, mnoho našich lidí odešlo za prací za oceán. V posledním školním týdnu jsem zašla do kaple a modlila se před sochou svatého Josefa. „Svatý Josefe, řekni mi, co mám dělat?“ Druhý den přišla za mnou do školy teta ze sousední dědiny. Říkala, že pan farář v jejich vesnici potřebuje služku. Jeho matka, která u něho bydlí, si zlomila nohu a je potřeba děvče, které bude pomáhat kuchařce a zároveň bude i pečovatelkou a ošetřovatelkou jeho matky. Považovala jsem to za odpověď svatého Josefa a vydala jsem se do té dědiny. Měla jsem patnáct roků. Fara byla pěkná cihlová stavba. U fary byl dvůr, zahrada a za zahradou sad s třešněmi, ořechy, hruškami a švestkami. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem doposud viděla. A kostel hned naproti, stačilo přejít cestu. Když jsem tam poprvé zašla, věděla jsem, že se mi tam bude líbit. Vešla jsem dovnitř a kuchařka se na mě podezíravě podívala. „Vypadáš příliš mladá,“ říká. „Zdá se mi, že nemáš ani sedmnáct.“ Netušila jsem, že bych měla mít sedmnáct roků. „Ale co,“ odpověděla jsem rychle, „mám už sedmnáct a jsem dost silná.“ Matka pana faráře tam seděla na vozíku. Ohnula jsem se k ní a vzala jsem jí do náruče. Byla velmi překvapená, co dělám, ale byla to stařenka velmi slabá a ne tak těžká. „Podívejte se, že jsem dost silná,“ řekla jsem kuchařce. „No dobře, ujde to,“ řekla kuchařka. „Když jsi už tu zkoušku složila,“ řekla farářova matka, „mohla bys mě už položit nazpět!“ Stará paní měla osmdesát čtyři roků a nohu jí zlomil velký Rexo, kterého choval její syn. Ne, že by velký Rexo neměl rád starou paní, právě naopak. Měl ji velmi rád, běhal za ní a jednou do ní tak vrazil, že ji shodil na zem a zlomil jí nohu. Byla to velmi hodná žena, brzy jsem si ji oblíbila. Sedávaly jsme v knihovně, kde bylo víc knih, než jsem doposud viděla. Z knihovny jsem si vypůjčila mnoho knih, hodně jsem četla, zvláště knížku O křesťanské dokonalosti, která vypráví o rozvoji duchovního života. Četla jsem víc než kdykoliv předtím.
Po smrti matky pana faráře jsem dostala dopis od otcovy sestřenice, ve kterém mi psala, že Sirotčinec svatého Vincenta v Bratislavě potřebuje ještě jednu uklízečku na tři měsíce. Neplánovala jsem zůstat u vincentek, ale pokládala jsem to za příležitost udělat něco se sebou a potom se uvidí, jak se rozhodnu. Bylo mi šestnáct roků. Spřátelila jsem se s jinou uklízečkou. Vyprávěla jsem jí o svých plánech stát se řeholnicí. Asi za měsíc se mne zeptala, zda bych s ní nechtěla navštívit její sestřenici na dětské klinice v Bratislavě, kde jsou nemocničními sestrami Dcery Nejsvětějšího Spasitele. A tak jsme tam šly. Byla to tatáž nemocnice, ve které jsem o několik let později vyběhla na střechu před našimi komunisty. Když jsme přišly do nemocnice, vyšla nám naproti sama matka představená a políbila moji kamarádku, uklízečku. Pomyslela jsem si: „Určitě jsou to dobré řeholnice, tyto dcery Nejsvětějšího Spasitele, když matka sama sejde dolů a políbí obyčejnou uklízečku.“ „Mohu představit svou kamarádku?“ zeptala se moje společnice. „To je Cecílie,“ říká, „a toto je moje sestřenice.“
Matka představená byla její sestřenice. Sama matka představená! Vzala nás do přijímací místnosti a řekla, aby nám přinesli kávu. Potom vstoupilo několik sester, které se znaly s mojí kamarádkou. Bylo to poprvé, co jsem vůbec viděla živé dcery Nejsvětějšího Spasitele. Chtěla jsem být řeholnicí, ale ne upjatou, ne slavnostní, a zdálo se mi, že dcery Nejsvětějšího Spasitele jsou přirozeným vzorem této kombinace. Tenkrát jsem si to uvědomila: „Taková chci být. Sem se chci dostat!“ „Nechceš se podívat do nemocnice?“ zeptala se mě matka představená, když jsme vypily kávu. „Ano, samozřejmě!“ odpověděla jsem a byla jsem velmi šťastná, i když jsem pořádně nevěděla, proč se mě na to ptá. Ukázala mi část nemocnice a potom mě zavedla do kaple, kde právě jedna sestřička hrála na malé harmonium. Potom jsme prošly ostatními odděleními nemocnice. Viděla jsem, jak sestřičky pečují o nemocné děti, a podle výrazu v tváři jsem viděla, že sestřičky i děti se mají velmi rádi. Vrátily jsme se zpět do kanceláře a chvíli jsme si vyprávěly. „Pečujeme o nemocné děti. Pečujeme o staré lidi. Kromě toho vyučujeme.“ „Mám ráda děti,“ řekla jsem plaše. Usmála se: „Myslela jsem si to. Zpozorovala jsem to, když jsme byly nahoře na poschodí v dětských pokojích.“ Náhle jsem uslyšela, jak říká to podstatné. „Samozřejmě můžeš mít manžela a své vlastní děti...“ Zvedla jsem hlavu a zřejmě jsem velmi otevřela ústa, protože se zasmála. „Nechtěla bys jít do našeho kláštera?“ Znělo to tak, jako kdyby se svatý Petr zeptal, zda nechci jít do nebe. Byla jsem dojatá, chvěla jsem se. „Ano,“ řekla jsem, „ale nevím, co mám dělat. Já nevím, jestli…“ zarazila jsem se. Uvědomila jsem si, že moje skutečné váhání po celou tu dobu vycházelo z mé rodiny – z toho, co řekne můj táta. „Proč se nepomodlíš?“ zeptala se matka představená, „modli se a Duch Svatý ti řekne, co máš dělat. Máš jen plnit Boží vůli.“ Když jsem vyšla z nemocnice, kráčela jsem jako ve snu. Nevěděla jsem, co dělám. Byla jsem jak hypnotizovaná. Za dva dny jsem zašla za matkou představenou v Sirotčinci sv. Vincenta, kde jsem do té doby pracovala a zeptala jsem se, zda mohu jít domů. Souhlasila.
Cestou vlakem moje nadšení vadlo a ze šťastného stavu jsem se pomalu dostávala do stavu velkého strachu z toho, co řekne táta, když mu to budu vyprávět a přesvědčovat ho. Pak jsem sebrala odvahu, řekla jsem si, že se nebojím a že do toho kláštera půjdu, ať se děje, co se děje. Jenže to nebyl dobrý nápad – musím mít dovolení od rodičů. Ne, že by náš táta nebyl dost zbožný. Byl to velmi zbožný člověk. Ale chtěl mít všechny dcery u sebe a mne nejvíc. Věděla jsem, že bude velmi těžké ho přesvědčit, aby mne pustil pryč. Kromě toho šlo o peníze. Musela jsem mít svoji „výbavu“ – tisíc korun na přijetí do kláštera, plus pět set korun navíc na řeholní šat. Pět set korun jsem si naspořila v práci jako uklízečka. Ještě jsem potřebovala tisíc od táty. Věděla jsem, že je to pro něj pořádná suma. Když jsem přišla domů, neodvážila jsem se to otci přímo říct. Jen jsem něco utrousila mezi přáteli. Nastala zvláštní situace. Táta se mnou o věci nehovořil a stejně se to dozvěděl od jiných. Přátelé a jiní lidé ke mně začali chodit a rozmlouvat mi to. „Proč bys měla jít do kláštera? Proč si nenajdeš dobrého mládence a nevdáš se – vždyť jich tu máš několik!“ Věděla jsem, že v tom má prsty táta, že je posílá. Ještě i manžel mé nejstarší sestry, kterého si nedávno vzala, přišel za mnou a začal mi to rozmlouvat. „Znám kluka, který hledá právě takovou ženu, jako jsi ty. Mám si s ním pohovořit?“ „Čerta starého!“ odpověděla jsem a odběhla jsem pryč, protože už jsem měla dost otcových manévrů, kterými mi to chtěl rozmluvit.
Toto trvalo asi dva měsíce a táta stále nechtěl uznat skutečnost, že jsem se rozhodla odejít. Nic jsem mu neříkala a on se tvářil, že o ničem neví. Velmi jsem chtěla odejít a zároveň jsem se bála o tom mluvit. Věděla jsem, že se rozpláču, když řekne ne. Byly to dva nejnešťastnější měsíce v mém životě. Byla jsem už rozhodnutá, že nesmím déle váhat. Jeden den jsem počkala, až táta odejde do vinohradu trhat hrozny. Sedla jsem si a napsala jsem mu dopis, i když byl jen necelý kilometr od domu. „Pán Bůh vám dal tolik dětí,“ psala jsem, „nemůžete mu jedno z nich vrátit?“ A dodala jsem: „Budu se za vás modlit celý život. Nebude to pěkné mít řeholnici, co se za vás modlí celý život?“ Poslala jsem mladší sestru Tonku do vinohradu za otcem jako posla s dopisem. Odpověď nepřicházela. Celý den jsem čekala doma ve strachu a třásla jsem se. Večer táta přišel domů a našel mě sedět u stolu. „Co jsi taková ustrašená?“ zeptal se. „Vypadáš jako vystrašené house. „Neřekla jsem ani slovo, jen jsem seděla schoulená. „Takže ty chceš jít do kláštera?“ vykřikl, jako by to doteď neslyšel. Stál nade mnou a díval se na mě. „Vždyť jsi ještě jen dítě,“ pokračoval. „To je obyčejný dětský nápad. Děvčata vždycky vyprávějí, že chtějí jít za řeholnici.“ Začaly se mi tlačit slzy do očí, ale zadržela jsem je. „Nepřiběhneš za chvíli domů s pláčem, když tam odejdeš?“ zeptal se. „Ne, táto! To neudělám.“ „Nechci mít dceru, co odejde do kláštera a potom přiběhne domů, že tam nemohla vydržet, jak to už udělaly některé, které znám.“ „Ne, ne! To určitě neudělám! Já neutíkám. Já tam vydržím!“ „Potom ať ti Pán Bůh žehná!“ řekl příkře. „Ve jménu Božím, jdi!“ „Táto…“
Vrhla jsem se mu kolem krku, stiskla jsem ho a zulíbala. „Jen si pomyslete na všechny ty modlitby,“ říkala jsem. „Na ty modlitby, které se za vás bude modlit jedna řeholnice.“ „Budu je potřebovat,“ řekl. Pocítila jsem jeho vlhké tváře. A poprvé jsem si uvědomila, jak se musel namáhat, aby řekl ano. Několik následujících dní jsem sháněla rodný list, lékařská potvrzení, osvědčení o bezúhonnosti od pana faráře a další potřebné věci k přijetí do kláštera. Táta šel navštívit sestřenici a půjčil si peníze na moje klášterní věno. Vrátil se a dal mi do rukou tisícikorunovou bankovku, první bankovku s tak velkou sumou, jakou jsem kdy viděla. Měla jsem velký strach, že ji ztratím. Tedy jsem si udělala taštičku se stahovací šňůrkou, zavěsila jsem si ji na silnější šňůrku na krk a taštičku jsem strčila pod blůzku. Pak jsem jednoho dne řekla sbohem! Měla jsem být pryč z domu šest a půl roku a každý plakal – nejvíc táta. „Pán Bůh ti žehnej, moje dítě,“ řekl táta. „Buď hodná a poslouchej, co ti řeknou, buď dobrou řeholnicí!“
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 04. 02. 2017 | 1679 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.