Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Potom mi jednoho dne sestra v nemocnici řekla, že mne někdo dole čeká na vrátnici. Šla jsem tedy do přijímací kanceláře. Stála tam Žofie a čekala na mě. Bylo to silnější plavovlasé děvče, mohla mít asi osmdesát kilo, nebyla starší než osmnáct roků. Milá a zároveň věcně praktická, dívala se člověku přímo do očí. Děkovala jsem Pánu Bohu za tento první dojem a modlila jsem se, aby mne opatrně vedl dále. „Vy jste sestřička Cecílie?“ zeptala se mě. „Ano,“ říkám. „Nechcete si sednout?“ Byly jsme v té místnosti, kde jsem kdysi dávno poprvé potkala sestry z mé řehole a kdy tenkrát celá místnost zvonila veselým smíchem a nadšením. Zde jsem kdysi nastoupila cestu, kterou jsem si zvolila na celý život. A teď jsem zde zas, abych nastoupila do nové práce, o které se mně ani nezdálo. „Sestřičko,“ říká Žofie, „musím vám říct jako první věc – nikde ani půl slova!“ „Rozumím,“ odpověděla jsem. „To, co dělá náš otec, je velmi nebezpečné.“ „Rozumím. Můžete mi zcela důvěřovat.“ Dívala se mi zpříma do očí a já jí také. Viděla jsem, že jí mohu důvěřovat. Bylo to rozhodnutí instinktu a – doufala jsem v modlitbě – vnuknutí od Boha. „Můj otec to dělá za peníze,“ říká Žofie s jakousi výmluvností v hlase. Zajisté se o tom potřebovala zmínit. „Jen proto to dělá,“ dodala. Oznámila mi cenu: „Propašování jednoho člověka stojí patnáct tisíc korun!“ Viděla jsem, že Žofie rozumí podnikání. Patnáct tisíc korun se rovnalo pětiměsíčnímu platu průměrného dělníka. „Je to velmi nebezpečná práce,“ opakovala. Chvíli počkala a potom se mne zeptala: „Dohodneme se?“ „Ano,“ říkám, „dohodneme se!“ Potom mi vysvětlila postup. „Ještě jedna důležitá věc“ říká, „louky našeho otce jsou přesně na břehu řeky Moravy. A pokaždé, když tam jde kosit nebo hrabat, musí si vyžádat povolení od místního národního výboru. Povolení dostává jen den před tím, takže dopředu ví jen málokdy, co bude. Proto každý, kdo chce utéct, musí být připravený v našem domě a čekat, až otec dostane povolení. Někdy se stává, že na povolení pracovat na poli v blízkosti hranice, je třeba čekat i víc než týden. V takovém případě se musí člověk, který chce přejít přes hranice, vrátit do města, odkud přišel, a čekat na vhodný čas, protože zůstávat déle v otcově domě je příliš nebezpečné. Když se stane něco takového, potom vám člověka vrátíme a budete za něj odpovídat vy, ne já, než se znovu připravíme. Je to všechno jasné?“ „Jasné!“ odpověděla jsem. „Chcete se ještě něco zeptat, sestřičko?“ „Ne, myslím si, že není třeba,“ řekla jsem. „Podívám se po penězích a dám vám vědět.“ Když odešla, aspoň hodinu jsem přemýšlela, kde bych mohla sehnat peníze. Patnáct tisíc korun! Celý život jsem najednou tolik peněz u sebe neměla. Ještě stále jsem přemýšlela, kde je sehnat, když tu po obědě za mnou přišla jedna sestra a říkala, že by se se mnou chtěli setkat dva páni. Sešla jsem na vrátnici a viděla jsem dva neznámé muže v montérkách. Odvedla jsem je do návštěvní místnosti. „Kdo jste?“ ptám se přímo. „Klid, sestřičko,“ říká jeden. „Nejsme nepřátelé.“ Představili se mi jako kněží. Jeden byl jezuita, druhý z kongregace Těšitelů Božského Srdce. Nejdříve jsem si myslela, že to mohou být tajní. Proto jsem je poprosila o prominutí a vyšla jsem ven za matkou představenou, zda náhodou nezná některého z nich, přičemž jsem jí neprozradila, proč se na to ptám. Řekla mi, že je viděla stát na chodbě a že jednoho zná jako jezuitského kněze. Potom jsem se vrátila do návštěvní místnosti a oni mi řekli, o co jim jde. Vysvětlovali, že přicházejí od pátera Matěje a žádají mne rovněž o pomoc při přechodu přes Moravu. „Čtyřicet pět tisíc!“ Problesklo mi hlavou. Hned jsem si uvědomila, že začínám pracovat ve velkém podniku! Řekla jsem oběma kněžím, že potřebuji vědět, kde se ukrývají, že přijdu za nimi a oznámím jim, co mohu pro ně udělat. Poslala jsem je pryč, sedla jsem si na stoličku a divila jsem se, do čeho mě to Nejsvětější Spasitel přivedl. Všechno probíhalo tak rychle, všechno bylo takové náročné. Potom jsem znovu poslala pro Žofii s nadějí, že dostanu zvláštní slevu za tři objednávky. Přišla až na druhý den. „Ne“, řekla. „Bude to dělat rovných patnáct tisíc korun za každého! Sestřičko, je to velmi nebezpečné podnikání pro otce i pro mne. Není to totéž jako vydělávat si těsnopisem!“ Zde se tedy nedalo uspořit. A tak jsem ji poslala pryč s tím, že se co nejdříve ozvu, ale ať dělá přípravy pro tři osoby, ne pro jednu. Věděla jsem, že si musím pospíšit. Páter Matěj se nemohl v tomto městě cítit bezpečně, a nechávat ho tam, kde je, znamenalo ohrožovat i rodinu, která ho tak odvážně ukryla u sebe.
Posílala jsem mu potraviny a od rodiny jsem dostávala vzkazy s otázkou, kdy už odejde. Ne, že by neměli rádi pátera Matěje, ale víte…. Musela jsem si tedy pospíšit. Peníze jsem sehnala. Jak? To nesmím říct. Sehnala jsem ještě víc. Sehnala jsem i americké dolary, neboť i ty se mi hodily. Rychle jsem poslala pro Žofii a dala jsem jí patnáct tisíc korun jako zálohu za tři osoby. Potom však následovaly dny mučivého čekání, než se Žofie dostala do kontaktu s otcem a zorganizovala načasování akce.
Konečně se jednoho dne objevila, dala mi instrukce, které mám předat třem kněžím a určila nám čas – následující noc. Šla jsem navštívit pátera Matěje do jeho bytu. Sdělila jsem mu instrukce a předala deset tisíc korun, které má odevzdat otci Žofie. Přinesla jsem si šicí potřeby, abych mu mohla zašít do vycpávky kabátu několik amerických dolarů. Bude je potřebovat na druhé straně v Rakousku – když se tam dostane. Odešla jsem od něho a odebrala jsem se za těmi dvěma dalšími kněžími. Zopakovala jsem pokyny, každému jsem dala deset tisíc korun a zašila jsem jim dolary.
Následující noc to začalo. Žofie, která seděla na předním sedadle vedle šoféra, posbírala všechny tři kněze do nákladního auta, které vezlo na korbě vidle a lopaty. Kněží měli na sobě zašívané kalhoty a na hlavách kšiltovky – podle instrukce. Vyškrábali se na náklaďák a posadili se mezi vidle a lopaty. Od tohoto okamžiku přestali být kněžími. Stali se zemědělskými dělníky a šli pracovat na hospodářství otce Žofie, čtyřicet kilometrů od Bratislavy. Pak jsem čekala s napjatými nervy a nehnula jsem se z nemocnice. Čekala jsem, že mi Žofie dá vědět, zda se dostali na druhou stranu nebo zda se povolení, které měl dostat Žofiin otec na práce u Moravy, odložilo a všichni tři kněží budou potřebovat nové skrýše v Bratislavě, které jim budu muset najít. Za týden jsem se dozvěděla, že páter Matěj s oběma kněžími je už v americké zóně Rakouska. To bylo radosti. Děkovala jsem svatému Josefovi, který z nepatrné řeholnice udělal nástroj na vysvobození lidí.
V té době jsem také posílala balíčky s potravinami kněžím a dalším lidem ve vězeních. I v naší nemocnici jsme měli jednu lékařku, která zažila způsob „soudružského účtování“. Kristýna měla jen dvacet šest roků, ale patřila k výborným chirurgům. Operovala mnoho dětí, které jsem opatrovala. Byla to štíhlá, velmi energická a skutečně mrštná žena. Byla tolik oddána svému povolání, jak bývají dobří kněží svému povolání – rozený chirurg. Zároveň byla velmi milá, veselá a opravdu přístupná k sestrám i dětem. Uměla si pozoruhodným způsobem získávat děti. Když někdy děti nechtěly jíst, přišla do pokoje, sedla si na postel k dítěti, které před tím operovala, a sama si nabrala lžíci do úst, aby dokázala dítěti, že je to dobré. Dítě se obvykle dalo strhnout, protože vidělo, že paní doktorce jídlo chutná. Měli jsme vždy nedostatek lékařů, a proto Kristýna pracovala velmi tvrdě, zůstávala v nemocnici dlouhé hodiny. Byla svobodná a často jsme říkali, že bude šťastný ten muž, který ji dostane. Potom potkala jednoho inženýra, který ji často navštěvoval v nemocnici. Jednoho dne Kristýna sestřičkám oznámila, že se bude vdávat, a všechny sestry i děti z toho měly radost. V den, kdy se měla v blízkém kostele konat v pět hodin odpoledne svatba, přivezli do nemocnice čtyři děti s vážnými zraněními, která utrpěly od ručního granátu. Zůstal v zemi od války a vybuchl jim při hře v zahradě, několik kilometrů od Bratislavy. Byl to hrozný pohled, když děti přivezli. Jedno bylo tak zasaženo, že se nedalo rozeznat, co je tělo a co jsou špinavé hadry. Druhé mělo poraněnou hlavu. Třetí mělo téměř odtrženou nohu a to, které vzalo do rukou granát, bylo bez rukou. To první dítě zemřelo několik minut poté, co ho přinesli do nemocnice, nemohlo se ani operovat. Kristýna však bez váhání a chladnokrevně začala operovat ty další tři. Děti přivezli asi ve tři odpoledne. Ještě o půl páté paní doktorka operovala, když na operační sál vstoupila jedna sestra. Já jsem právě pomáhala s transfúzí. „V pět máte svatbu!“ upozornila sestra lékařku. „Pan farář vás bude čekat!“ „Pan farář musí počkat!“ odsekla Kristýna. Zůstala na sále, dokud neskončila s operacemi. Poslední dítě odvezli na pokoj. Kristýna v bílém chirurgickém plášti postříkaném krví běžela do své kanceláře a oblékla si bílé svatební šaty. Toho dne se provdala, i když ne v pět hodin.
Za rok měla s manželem dítě. Zanedlouho po narození dítěte její manžel musel odejít do zahraničí. Nikdy jsem se nedozvěděla proč, ale zdá se mi, že se nepohodl se soudruhy na pracovišti. Prostě odešel. Jednoho letního dne roku 1951, když její dítě mělo jen několik týdnů, a v době, když jsem právě pomáhala páterovi Matějovi s útěkem do zahraničí, Kristýna zmizela z nemocnice, aniž by někomu řekla jen slovo. První zprávy jsme se dozvěděli, až když do nemocnice donesli Kristýnino dítě – týden poté, co zmizela. Přinesli je příslušníci bezpečnosti. Potom každých několik hodin policajti přicházeli pro dítě do nemocnice a brali ho kamsi na kojení. Ano, brali je do vězení k matce. Kristýna se pokusila utéct i s dítětem přes hranice, aniž by někomu v nemocnici řekla jediné slovo. Tak to bývalo nejčastější, beze slova. Snažila se dostat za mužem. Na hranici ji i s dítětem chytili. Po vyšetřovací vazbě dostala Kristýna dva roky. Ve svém soudružském jemnocitu jí však odložili výkon trestu, dokud nebude mít dítě alespoň rok. Nesměla se však vrátit do nemocnice na chirurgii, kterou měla tak ráda a ve které vynikala. Takže šla pracovat jako uklizečka, pradlena, potom šla okopávat řepu, aby uživila sebe a svoje dítě. Když jsem uvažovala o lidech jako Kristýna, napadlo mě, co by se stalo, kdyby chytili ty „moje“. A co by se stalo se mnou? Tresty těm, kteří pomáhali lidem na útěku, bývaly horší, než tresty samotných emigrantů.
V září roku 1951 za mnou přišel do nemocnice další kněz – v montérkách. Tento přišel bez předchozího dopisu, ale jeho naléhání bylo opodstatněné: odsoudili ho v nepřítomnosti za „protistátní“ činnost k nejvyššímu trestu. Chtěl s sebou vzít i jednoho seminaristu, který se skrýval na okraji Bratislavy. Tentokrát jsem pracovala produktivněji a neztrácela jsem hlavu. Schovala jsem kněze do rentgenové komory, která byla shodou okolností mimo provoz. S tím člověkem jsem musela věci zařizovat mimořádně rychle vzhledem k hrdelnímu rozsudku. Ještě toho večera jsem poslala pro Žofii. Jaké stopy jsem po sobě zanechala, jsem se dozvěděla až mnohem později. Nedá se zabránit, aby pro vás dříve nebo později nepřišli. Když vás políbí štěstí, dostanete zlatý dar v podobě včasného varování. Pán Bůh mne dvakrát takhle políbil na čelo, dvakrát jsem dostala varování. Poprvé jsem je odmítla. Takže Pán Bůh musel být velkorysý a políbil mě také podruhé.
Ještě 6. září 1951 jsem čekala na zprávu od Žofie, co se stalo s tím knězem a seminaristou, které jsem jí svěřila... Rozhodla jsem se, že využiji příležitosti a vyjdu si z nemocnice. Půjdu do kostela časně z rána, před tím, než by za mnou mohla přijít Žofie a rychle navštívím bratra Edu, který právě ležel v jiné bratislavské nemocnici se žloutenkou. Odešla jsem z nemocnice hned po noční službě a šla jsem do kostela. Byl to kostel, do kterého jsem nechodívala často. Velký kostel kapucínů, starý více jak dvě stě let. Nyní jsem do něho šla proto, že byl na cestě do Edovy nemocnice. Byla jsem u svatého přijímání, pomodlila jsem se za ty moje, kteří chtějí přejít přes hranici. Potom jsem navštívila Edu a vrátila jsem se.
Nebyla jsem dlouho pryč, ale když jsem se vrátila do nemocnice, měla jsem vzkaz, jenže ne od Žofie. „Sestřičko,“ říká mi jedna ze sester, „nějací lidé se chtějí s vámi setkat ve Státní nemocnici. Byl zde jeden pán s nákladním autem nebo to byla sanitka s červeným křížem – že vás vezme. Vypadal jako ošetřovatel, měl bílý plášť.“ „Do Státní nemocnice?“ Divím se. Byla to hlavní Státní nemocnice pro dospělé, kde pracovaly sestřičky Svatého Kříže jako ošetřovatelky. „Co by mohli ode mě chtít ve Státní nemocnici?“ Sestra pokrčila rameny. „Nevím, ten pán říkal, že by s vámi chtěl hovořit jejich ředitel.“ „Ředitel?“ Okamžitě se mě zmocnilo podezření. Zvláště proto, že to přišlo potom, co jsem pomáhala tomu knězi a tomu seminaristovi dostat se na hospodářství Žofiina otce a ještě stále jsem neslyšela, zda se jim podařilo přejít přes hranici. Státní nemocnice? Proč? Vždyť je to jen o jeden blok dále. Když mě k něčemu potřebovali, proč se obtěžovali a poslali pro mě člověka se sanitkou? Proč nevzali prostě telefon a nezavolali mě, abych přešla přes ulici? Zamířila jsem za sestrou Margitou, ošetřovatelkou. V nemocnici jsem měla nejlepší kamarádku právě ji – sestru Margitu. Zašly jsme k ní na pokoj a přemýšlely jsme, co to má všechno znamenat. Náhle se na mě Margita podívala. „Cecílie,“ říká pomalu. „Snad se mýlím, jsem asi přecitlivělá – ale víš, co si myslím? Myslím si, že ten „ošetřovatel“ se sanitkou byl člověk od státní bezpečnosti!“ „Od státní bezpečnosti?“ ptám se a udělalo se mi zle. „A proč by měl estébák jezdit za mnou právě sanitkou?“ „Estébáci nechtějí, aby je lidé viděli, když seberou řeholnici,“ říká Margita. „A tak si vybrali jiný způsob, jak tě sebrat. Je to krytí, nemusí brát sestřičku na policejní stanici, v policejním autě. Tito lidé mají dost rozumu na to, aby se vyhnuli veřejným incidentům namířeným proti Církvi. To je všechno jen moje domněnka, ale myslím si to.“ Pojal mě velký strach. Nemohla jsem vyslovit ani slovo. „Cecílie, nejlepší bude, když odejdeš,“ říkala Margita. „Odejdi, a když se mýlím – kéž by tomu tak bylo – můžeš se za několik dní vrátit.“ „Jenže já teď nemohu odejít, Margito!“ vybuchla jsem. Myslela jsem na toho kněze a na toho seminaristu, o kterých stále nemám zprávu, zda se jim podařilo přejít přes hranici. Něco se mohlo stát. Vždy se něco může stát. Budou mě potřebovat. Přinejmenším bude alespoň šance, že jim budu moci pomoct najít úkryt, když se vrátí. Sestra Margita se mě pokoušela přesvědčit, že bych měla utéct. „Nemohu,“ říkám. „Když se něco stane těm dvěma proto, že jsem se sama zachraňovala, vím, že by se to nedalo vydržet!“ Margita pokrčila rameny. „Jak chceš, Cecílie. Ale myslím si, že děláš chybu.“ Vrátila jsem se do svého pokoje. Chvíli jsem seděla na posteli. Potom jsem si klekla a prosila jsem svatého Josefa, aby mi pomohl, když teď potřebuji pomoc a nevím, jak dál. Sedla jsem si znovu na postel. Okamžitě na mě přišla velká únava. Nespala jsem už od noční služby. Cítila jsem se úplně vyčerpaná po úzkostech a strachu za poslední dny. Únava mne zmohla. Zdálo se mi, že padám do mdlob, svlékla jsem se a zalezla pod prošívanou deku.
Když jsem se probudila z velmi těžkého spánku, cítila jsem, že mě někdo chytá za rameno a vidím nad sebou sestru bledou a celou roztřesenou. „Ježíši, Maria, svatý Josefe!“ běduje vystrašená. „Sestro! Sestro! Dole u vrátnice tě čekají čtyři četníci a venku stojí čtyři policejní auta!“ Ale když pro mě přišli, nebyla jsem sama. Měla jsem u sebe Pána Boha a navíc jsem měla i jedny puntíkované modré šaty.
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 04. 03. 2017 | 1667 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.