Útěk sestry Cecílie
Kategorie: Svědectví
Nabízíme na pokračování knihu, která vyšla ve spolupráci s redakcí časopisu Milujte se! v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. Jedná se o napínavý, místy i humorný skutečný příběh sestry Cecílie,která hrála několik měsíců riskantní hru s komunistickou policií a jejími donašeči. Příběh zaznamenal William Brinkley v roce 1954...
Už se začalo stmívat, když jsem kráčela oblečená v tmavomodrých puntíkovaných šatech mezi skupinami četníků a tajných, kteří obklíčili nemocnici. Do nového života v úkrytech jsem si nenesla nic kromě dvou obrázků. Jedním je osahaný obrázek svatého Josefa, před kterým jsem se modlívala, když jsem se jako dítě zavírala v komoře, a na druhém je Panna Maria Ustavičné pomoci, který nosím u sebe od chvíle, co jsem složila první řeholní sliby.
Když jsem kráčela v přítmí, myslela jsem na lidi, kteří po návratu z vězení vyprávějí věci, jimž by člověk nikdy nevěřil, kdyby je neprožil sám. Jak zavírají lidi do skříní ne větších než telefonní budka a svítí do očí tisícovkami wattů, ze kterých se dá zbláznit. Myslela jsem na kněze s odtrženýma ušima a zuby vymlácenými olověnou tyčí, na zlámané nohy od kopanců. Vzpomínala jsem na to, že někteří kněží se vrátili z vězení celkem šediví, ještě jen třicátníci a s nervovými záchvaty. Nikdy jsem neměla představu o skutečném mučení a nevím, kolik bych vydržela, i když bude Pán Bůh se mnou. Nesmí mne chytit!
Začínám tedy žít ve skrýších a děrách. Stává se ze mě jistý druh lišky. První dírou bude byt čtyř děvčat, která znám. Jednou z nich je Veronika, asi tak stará, jako já. Znala jsem její dobré srdce a navíc jsem jí jednou pomohla. Určitě teď ona pomůže mně, vždyť sama z vlastní zkušenosti ví, co to znamená dostat se do rukou komunistickým pochopům. Veronika strávila jeden rok ve vězení. Byla to opravdu zanedbatelná věc, za kterou si Veronika vysloužila ten rok, ale dost velká pro soudruhy, aby ji odsoudili. Bylo to veselé, ale zároveň i plaché děvče, když jsem ji poprvé potkala. Pracovala jako sekretářka. Jednoho dne roku 1949 šla do práce, když ji zastavil příslušník „národní bezpečnosti“ a vyžadoval od ní osobní doklady. Byla natolik plachá a způsoby komunistických policajtů byly natolik neznámé našim lidem, že když otvírala kabelku, doslova se jí roztřásly ruce. Kabelka jí spadla na zem a vysypalo se z ní několik předmětů. Mezi nimi i jeden protikomunistický letáček. Chuděra Veronika se nikdy neangažovala v nějaké protistátní činnosti. Jen dostala ten letáček poštou. „Příslušník“ skočil po letáčku. Tvářil se, jako kdyby chytil do rukou bombu a vítězně vlekl Veroniku za sebou na četnickou stanici. Drželi ji celý rok – rok křížových výslechů, rok ostrého vyšetřování „protistátní činnosti“. Jednou jsem jí zanesla do věznice deku, několikrát jsem jí zanesla potraviny. Po roce vyšetřování zjistili, že se od ní nic nedozví, a když ji nakonec propustili, už to nebyla ona. Zbavili ji místa sekretářky, podobně jako zbavili Kristýnu lékařského povolání. Začala šedivět a měla sklon roztřást se i při nejmenším vzrušení. Stačilo, že zpozorovala stát na ulici četníka v zeleném. Cítím se velmi zle, když jdu do jejího bytu...
Druhý den šla Veronika do práce a já jsem zase sama. Uvědomuji si svoji osamocenost, modlím se, snažím se soustředit a znovu a znovu všechno promýšlím. „Jaký život to vlastně teď začínám? Nemohu tu zůstat,“ uvažuji, „nebo všechny zemřou strachem. Nesmím je všechny dostat do těžkostí jen ve vlastním zájmu.“ Píši krátký vzkaz Veronice, aby věděla, kam jdu, a když se setmí, znovu vycházím do nejisté noci. Myslím jen několik hodin dopředu. Kde by se dalo zůstat na jednu noc, případně na dvě, než se rozhodnu, co udělám později? Napadá mě rodina se dvěma malými dětmi, které jsem učila v klášteře. Matka Ludmila je velmi dobrá duše, milá, odvážná a spolehlivá. I oni bývají na okraji Bratislavy, dále od středu města. Jdu městem sychravou zářijovou nocí, kradu se bočními uličkami, držím se ve stínu budov, vyhýbám se světlu, které se odráží od hladkých dlažebních kamenů. Vnímám zvuk svých bot jako údery na buben. Jdu rychle, se skloněnou hlavou a celou dobu si povídám se svatým Josefem. Stále je mým nejbližším světcem a zcela nejbližší osobou, se kterou si stále vyprávím, i když mě někdy i rozzlobí a donutí mlčet i delší dobu, když mi nechce splnit, oč ho prosím. I když ve většině případů udělá to, oč ho prosím.
Za třicet minut stojím před jedním domem a zvoním. Otvírá mi Ludmilin manžel Dominik, zaměstnáním číšník. Je to vysoký šlachovitý osmačtyřicetiletý muž. Hned mě v civilních šatech nepozná. Rychle mi oznamuje, že manželka s dětmi šla navštívit staré rodiče, a ptá se, co si přeji. Vysvětluji mu, že jsem na útěku. Okamžitě se začal třást. „Mohla bych u vás zůstat přes noc?“ ptám se. „Jen jednu noc.“ „Á-á-á-no,“ vykoktá ze sebe. Hned jde zatemnit okna. Zůstane u okna a dívá se mezerou mezi závěsy, co se děje venku. Stále chodí sem a tam po pokoji – není schopný se ani posadit. Až je mi to směšné. Jen co jsem se dostala do domu, pocítila jsem velký hlad, ale nemám odvahu požádat o něco k jídlu, protože vidím, jak je vystrašený. V noci ani nešel spát, tak velmi se bojí, Celou noc jen sedí v křesle v obýváku. Tedy i já si jen sednu do kouta pokoje. Dívám se na něj a je mi ho líto. Snažím se ho uklidnit. „Nebojte se, Dominiku!“ říkám. „Zůstanu tu jen jednu noc.“ Ale nemohu si pomoct a ptám se v duchu, proč se ten člověk tak bojí? Muž by měl podle mě vypadat jinak. Mezitím, co si s Dominikem vyprávíme, přemýšlím, co dál. Také se modlím, abych měla sílu něco udělat. A celou tu dobu se trápím pro toho mého kněze a seminaristu, zda se jim jen podařilo přejít přes hranici… V tom mi náhle svitne, jako kdybych dostala ránu do hlavy, že je určitě museli chytit a že jen proto policajti přišli také na mě. Je nedělní ráno a já si uvědomuji: toto bude první neděle v mém životě, kdy vynechám mši svatou!
Cítím se strašně opuštěná. O něco později toho rána je to lepší, protože přichází Veronika. Jaká je to odvaha po tom všem, co prožila! Ptám se Veroniky, zda by pro mě nemohla něco udělat, zda by nezašla do nemocnice za sestrou Margitou a nezeptala se jí, zda mohu jít k jejím rodičům. Její rodiče bydlí na vesnici 30 kilometrů odtud, byla jsem u nich několikrát. A prosím Veroniku, aby se zeptala Margity, zda mi může něco poslat. „Řekněte jí, ať se podívá v nemocnici pod starou matraci v mansardě,“ říkám. „Najde tam můj růženec a kříž, ať mi to sem pošle.“ A Veronika jde.
Je pryč už tři hodiny a já už se o ni začínám bát, když zazvoní zvonek. Dominik se zase začíná třást a skočí za kanape. Dívám se zpoza záclony ven a vidím, že Veronika stojí na schodech – a u ní stojí sestra Margita! Otvírám dveře a padáme si se sestrou Margitou do náručí. „Neměla jsi sem chodit, Margito,“ říkám a vedu je dovnitř. „Je to velmi nebezpečné.“ Vejdeme dovnitř. „V pořádku, Dominiku!“ říkám. Dominik vylezl zpoza kanape a ještě se stále třese. „Chci jen jedno, abys mi dovolila jít k tvým rodičům.“ „Nesmysl!“ říká ona. „Půjdeme tam pěkně společně!“
Sedneme si a ona mi začne vyprávět, co se všechno stalo od té doby, co jsem opustila nemocnici. „Když tě četníci nemohli najít,“ říká Margita, „skoro se zbláznili. Mohli puknout při pomyšlení, že jim mohla utéci obyčejná řeholní sestra, když jich bylo tolik. Zvláště je mrzelo, že jsi jim zmizela, když na tebe jako hlupáci čekali dole pod schody u vrátnice. Dlouho nevěřili, žes jim utekla a poslali pro další posily. Za chvíli přišlo velmi mnoho četníků i tajných, střídali se u nás celé policejní oddíly v zelených uniformách a s lodičkami na hlavách, s černými širokými opasky, ze kterých visela pistole. Myslela by sis, že začala válka a že naše nemocnice je nějaká nepřátelská pevnost, kterou přišli dobýt útokem. Zastavili práci v celé nemocnici. Obklíčili ji zvenku a uvnitř všechno převrátili vzhůru nohama.“ Margita se pobaveně usmívá. „Umíš si představit velícího důstojníka celé akce, jak hlásí svému nadřízenému: ,Soudruhu veliteli, dovolte mi podat hlášení o hledané řeholnici. Utekla nám!‘“ Všichni jsme se této představě museli smát. „Tolik četníků a najednou jedna sestra zmizí!“ směje se Margita. „Povytahovali nám všechny zásuvky, otvírali nám kufry, někteří se dokonce plazili po podlaze a hledali pod dětskými postelemi. Dětem to nevadilo, ty si myslely, že jde o nějaký mikulášský večírek. Prohledávali celou noc, až nakonec k ránu odešli pryč těsně před tím, než začali na odděleních operace, a než ředitel podepsal papír, že sestra Cecílie se v této chvíli nenachází nikde v budově. To byla noc!“ „Jsem ráda, že jsem při tom nebyla!“ říkám upřímně. „Já bych zase ten zážitek nevyměnila za nic na světě,“ říká Margita vesele. „Ještě i včera zůstali hlídat nemocnici. Každou řeholnici v celém městě zastavovali a legitimovali, na ulicích, v autobusech, všude. Celé město bylo v pohotovosti.“
Potom Margita uvažuje nahlas: „Pán Bůh nám daroval tento den, abys mohla odejít. Dnes cestuje velmi mnoho lidí a bude to dost bezpečné. Co nám Bůh nabízí, je potřeba využít. Musíš odejít ještě v noci.“ Potom mi Margita líčí plán: ona bude na železniční stanici v osm, hned po setmění. Nesmím na sobě dát znát, že ji znám. Bude ve svém řeholním hábitu a já ji musím následovat v určité vzdálenosti. To je všechno. Cestuji tedy do vesnice, kde bydlí rodiče Magity. Stanice je doslova přeplněna lidmi vracejícími se z mariánské neděle.
Margitini rodiče by chtěli, abych zůstala, ale není to u nich až tak bezpečné. Za prvé mají souseda komunistu, za druhé děti v domě mě znají jako řeholnici a pochlubily by se druhým. Sedíme, Margita, její rodiče a já a plánujeme, co udělat. Zavolají i Margitinu mladší sestru, jmenuje se Anička. Za to, že dnes žiji, vděčím tomuto děvčeti víc než komukoli jinému. Anička je velmi pěkná, má dvacet roků, vlasy jako dozrávající žito, útloučká. Nemá ani padesát kilo, je o půl hlavy menší, než Margita, ale je nabitá odvahou. V následujících měsících je odhodlána riskovat i život, jen aby mi našla úkryt. Když se rozzlobí, modré oči jí vzplanou prchlivostí a v zornicích se jí objeví plamének. Jako teď, když ji zavolali a vysvětlili, jak je to se mnou.
Strávím den tím, že zajdu do nedalekého města, a nechám si udělat fotografie v civilních šatech, protože je budu potřebovat na falešnou legitimaci, kterou mi později přinese jeden spolehlivý člověk. „Dívejte se pěkně do zrcadla“, říká mi fotograf, „nehýbejte se, tá-á-ák!“ „Nezáleží mi na tom, jak vypadám,“ říkám. „Jen mě fotografujte.“ Abych mohla dostat fotografie ještě téhož dne, musela jsem si vymyslet pěknou pohádku. V pohádce se říká, že mám tři děti, které živím, a teď se mi naskytla příležitost pracovat v továrně, jen si potřebuji nechat udělat ještě dnes průkaz nebo mi to místo uteče. Je to dost těžké, vyprávět takové pohádky, ale během skrývání jsem se jich tolik navyprávěla... Patřilo to k tomu nejhoršímu, co jsem zažila. Fotograf má se mnou soucit a fotografie mi udělá. Když se podívám na fotografii v civilních šatech, zase jsem nešťastná. Vypadám jako někdo, koho jsem ještě vůbec neviděla. Správně – je to Terezie Hronská. Vůbec se nepodobá sestře Cecílii, o které teď nic nevím. „Jak se vám líbí?“ ptá se fotograf a celý září. „Pěkná, že ano?“ „Vypadá pěkná,“ musím souhlasit. Po fotografování se vracím do Margitina domu. K večeru se vrací i Anička. Je celá zaprášená z cesty, ale má odpověď od lidí, u kterých byla zjišťovat situaci. Odpověď zní: „Jen si pospěš!“ Loučím se...
Po setmění vyrážím znovu sama na cestu, na rameni mám zavěšenou tašku, v tašce prádlo na převlečení, které mi dala Anička, růženec, křížek a modlitební knížku. Jdu po okraji štěrkové cesty, celých patnáct kilometrů. Když jsme chodívali ven, obyčejně jsem šla se spolusestrami, nikdy ne sama. Teď mi to připadalo velmi zvláštní a neskutečné kráčet takto sama. Těšila mě však představa o místě, kam odcházím. Od pátera Matěje jsem slyšela mnoho dobrého o lidech, kteří ho zde schovali, když utíkal z tábora v Močenku, a kteří mu řekli: „Když budete mít někoho, koho je potřeba ukrýt, pošlete ho sem!“ Přemýšlím, že tu zůstanu šest nebo sedm měsíců, a za tu dobu si myslím, že komunistická vláda v Československu padne. Ani se nedá říct, jak hloupým optimismem jsme se tenkrát živili! Na místo určení přicházím kolem půlnoci. Když zazvoním u brány, za plotem vyskočí obrovský pes. Velmi jsem se ho bála, ale později jsme se celkem skamarádili. Vzápětí se u domu otevírají dveře a pes odbíhá od brány. Potom uvidím nevelkou siluetu ženy s ručníkem na hlavě, která se ke mně blíží tmou. Říkám jí, kdo jsem. Brána se otvírá a já slyším jeden z nejlaskavějších hlasů, jaké jsem kdy slyšela. Hlas slabý, ale milý jako hlas skřivánka zpívajícího nad polem. „Vítejte, sestřičko,“ říká. „Vítejte ve svém novém domově.“
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 08. 03. 2017 | 1692 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.