Společenství čistých srdcí

Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (3)

Kategorie: Články

Třetí část příběhu.

Petříček se narodil koncem září, právě ve dnech, kdy naše vlast již byla pod protektorátem a hrůzná válka začala. V roce 1941 začali svobodní dostávat obsílky na práci do "rajchu", a stalo se, že Žofinka, narozená v roce 1920 a vedená jako svobodná, měla odjet do Německa na práci. Nikde nebylo odvolání, ani když s sebou vzala na úřady Petříčka. Dali jí nástup za čtrnáct dní.
Kmotřička rychtářka Žofince slíbila, že si Petříčka vezmou k sobě. Jejich nejstarší se oženil, přebral po nich hospodářství, dcera se vdala, a oni se chystali na výměnek, že tam budou bydlet s dvěma nejmladšími dětmi. Dva prostřední synové byli též povoláni do rajchu. Žofinka sice věděla, že Petříček bude v dobrých rukách, ale přesto moc plakala. Každý měsíc jí pan starosta psal a vždycky po půl roce jí poslali synáčkovu fotografii.







Když bylo po válce a ona se vrátila, Petříček ji ani nepoznal, jak byla zestárlá. On naopak zdravím jen kypěl, protože se u kmocháčků měl dobře. Její světnička v Paluši byla holá, vykradená. Starostovi jí to nejpotřebnější dali ze svého a ona znovu žila, jak se dalo. A přestože by se dalo čekat, že smutné zkušenosti s válkou zbaví lidi předsudků, znovu se proti ní vytvořila jakási opozice těch "ctnostných", kteří si před ní odplivovali a naváděli své děti, aby si s Petříčkem nehrály, protože je to bastard, který nemá tatínka. Petříčkovi bylo šest a půl roku a býval by si rád pohrál s ostatními dětmi. Postával opodál a pozoroval děti, jak dovádějí. A pokaždé ho některé z navedených dětí zahánělo nebo mu dokonce ubližovalo tak dlouho, až Petříček odešel.
Bylo po žních roku 1946. Naproti faře bydlíval jeden stařeček, který šel dožít ke své dceři a svůj dům prodal Hazílkům. Ti si nechali dovézt fůru písku na opravu domu. Samozřejmě, dětí se tam hned schumelilo plno a z hromady si udělali pískoviště. Vyběhl na ně majitel, ať ten písek nerozhazují, a děti to svedly na Petříčka, sedícího opodál. Majitel se do něj pustil a zbil ho. Když odešel, tak po něm skočily děti a řvaly na něj: "Bastard!" Bily ho, až mu z nosu vystříkla krev, a házely po něm pískem. Majitel, který znovu vyšel ven, je ještě pobídl, aby mu pořádně naložily. Petříček byl celý zakrvácený, plakal a bolestí si lehl a děti ho kopaly a přibíhaly další děti a přidávaly se.







Potom z fary vyhlédl pan farář Jaroslav Hedvábný. Nevěřil vlastním očím, jak jsou děti k tomu chlapci na zemi surové, a vyběhl ven. Jeden z těch, kteří malého kopali nejvíc, dokonce vyzval pana faráře, aby si také kopl. Tu se pan farář rozhněval, že toho chlapce málem přizabili a že na něho řvali "Bastard, bastard!". "Kdo vám to poradil, jak mu máte říkat!" "Naši doma," křičely děti.
Pan farář se sklonil k chlapci a ptal se, jak se jmenuje. "Já jsem Petřík Políšenský," koktal chlapeček. Pater Jaroslav popadl Petříčka do náručí a nesl ho do fary. Ten vzal pana faráře kolem krku. Pan farář cítil, jak mu tluče srdíčko a celý se chvěje. Když ho donesl do fary, jeho sestra Kateřina jen spráskla ruce nad tou maskou z krve a písku. Měla na sporáku nachystaný hrnec teplé vody pro večerní krmení prasat. Donesla vanu a do ní namočila Petříčka, který jen hekal, jak ho ta voda pálila do ran. Potom ho umyla a načesala a bylo vidět, jaký je to hezký klučík. Uvařila čaj a dala mu k tomu buchtu a Petříček byl spokojený.
Když mu otrnulo, ptal se tetičky Kateřiny, jestli by mohl donést vody pro kuchyni. Moc se tomu divila, že malý má zájem o práci. Když chceš, tak dones, a dala mu dva malé kyblíčky. Petříček pumpoval, a tak za chvíli nanosil plné hrnce, co měli na chodbě. Po chvíli se Kateřina podívala na dvůr a tu uviděla, že nosí vodu do koryta kačenám a husám. Potom ho spatřila zametat dvůr. Tak se uvedl na faře. Když odcházel, dala mu několik buchet i pro maminku a řekla mu, že když nebude mít co dělat, ať přijde na faru a může být u nich.







Od toho dne chodil Petříček místo za dětmi na faru a tam si na něho zvykli, jako by byl jejich. Pomáhal jim v drobných pracích po faře a v zahradě a vždycky říkal, že to rád dělá. Žofinka sehnala práci v rousínovském Tusculu. Chodila tam uklízet. Měla za to sedm stovek a to pro ni byl velký kapitál. Měli co jíst a zbylo i na ošacení.
P. Jaroslav Hedvábný založil na místní škole mariánskou družinu a byl u dětí oblíbený. A přece. Jednou šel na hřbitov a cestou slyší, jak na něho někdo křičí: "Bastarde!" Chytil kluky, co to na něj volali, a s panem řídícím je vyslechli. A tu se dověděl, co prý se doma povídá: že když se farář zastává bastardů, je sám taky bastard. Nepomohla ani domluva u jejich rodičů. Tak se do nich pustil z kazatelny a podal si je, jak se patří. Hřímal, kolik dospělých lidí stojí proti malému chlapci, který se nemůže bránit, a ještě kazí nenávistí srdce vlastních dětí. Všichni vždycky hledají vinu na tom druhém a na sebe se nepodívají. Končil výrokem Pána Ježíše: Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem. Žádný nejsme bez viny, a proto nehažme po tom, kdo nejspíš nemá zdaleka tolik hříchů co my.







Po mši svaté se u kostela srotili ti, kteří panu faráři nadávali, že se zastává smilných osob a slušným vyčítá, a že ho tady nechtějí a budou žádat výměnu.
Petříček i přes protesty některých občanů dál pobýval na faře a Kačenka ho strojila, jako by byl jejich. Ona i pan farář si již život bez Petříčka nedovedli představit, stal se ústřední osobou na faře. Začal chodit do školy, pan farář si jej vzal za ministranta a chodil i zvonit na menší zvonek. Ministroval na svatbách, na pohřbech, a pan farář mu rád za to dal nějakou tu korunu. O Svátku matek nachystal Petříček dva dárky. Mamince dal ten větší a tetičce Kateřině z fary ten menší. Obě měly radost a divily se, kdeže vzal peníze? To jsem si vydělal, pochlubil se chlapec. Kateřina matkou nikdy nebyla, ale Petříček si ji adoptoval, a tak to musela od něho přijmout.
Když hoch vyšel ze školy, pan farář se jej ptal, čím by chtěl být? A ten se mu svěřil, že by chtěl být - knězem. Pan farář a Petříkova maminka uvážili, že bude nejlépe dát mu nejdříve středoškolské vzdělání a teprve až potom se rozhodne pro bohosloví, jako by to byl okamžitý nápad. Kdyby se to dozvěděli soudruzi teď, dělali by všechno proto, aby na bohosloví nešel. Po prázdninách v roce 1954 začal Petřík chodit na střední školu ve Vyškově a byl vynikajícím studentem. Nezapomínal navštěvovat pana faráře a Kateřinku.







Po roce 1948 začal veliký nábor do Pionýra. Řídícímu byly trnem v oku mariánské družiny a začal proti nim brojit. Jednou se chlapci pana faráře zeptali, jestli mohou být jak v mariánské družině, tak i v Pionýru? Pan farář jim vysvětlil, že v obou zároveň být nemohou, protože to jsou protichůdné póly. V mariánských družinách se učí o Ježíši Kristu a Panně Marii, v Pionýru se křesťanské učení popírá. Dodal, že každý si musí vybrat jen jedno, že pobývat v obou nedává smysl. Když se jich soudruh řídící ptal, proč nechtějí být v Pionýru, opakovali mu farářova slova.
Hymna mariánských družin rozhořčovala řídícího:"Ó, Máti milená, ó, Máti vznešená, pohlédni z výšiny na českou vlast. Na naši drahou vlast, všech českých srdcí slast, nám život dej a požehnej."Když mu to drásalo jeho komunistické nervy už nesnesitelně, udal pana faráře, že přemlouvá děti, aby se nepřihlašovaly do Pionýra, a proto že má tak malý stav.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 15. 01. 2011 | 6390 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře