Společenství čistých srdcí

Ráda bych přispěla podnětem k zamyšlení. Jde o tento podle mně extrém:
"Před svatbou nic, po svatbě všechno"
Když se podíváme do alepoň papírově oficiální minulosti Evropy, ale i do současné praxe v některých státech, můžeme vidět model, kdy se páry před svatbou neznají (ženy a muži už od určitého věku jsou vychováváni odděleně, což považuji za trestné, naprosto nelidské, a totálně znemožňující zdravou mezipohlavní komunikaci a vývoj osobnosti). Když se neznají, nebo se pouze několikrát vidí, pak společný životní start musí být opravdu startem se vším všudy! Jenomže zatímco adekvátní by při takovém skoku do neznáma bylo se o svatební noci začít jemně sbližovat, vodit se měsíce za ruce, líbat se, konverzovat, a poznávat se
(ano, zatímco za přirozené lze považovat projítí touto fází před sňatkem, zde to často obstarávají rodiče. Pochybuji však, že lze bez této fáze či jen rodičovským pozorováním odhalit dostatečně povahové rysy a charaktery, jednotné názory, ALESPOŇ sklony k sadismu, úchylkám a pod...),
zde ihned po "ničem" má dojít ke "všemu". Tedy ke styku o svatební noci nejlépe s demonstrativně vystaveným zakrváceným prostěradlem.
Přijde mi to odporně zvrácené, nepřirozené, a je mi smutno i z představy, že přesně takhle to vypadalo i v Evropě s požehnáním církve. Pak není divu, že takhle nastrojený sex neměl šanci být chápán pokud ne alespoň ze začátku traumaticky, jako znásilnění cizím tělem, neznámým člověkem, tak alespoň jako odcizený SPOLEČENSKÝ (viz ta demonstarce) akt vhodný pouze k plození dětí.
Myslím, že bychom si to měli uvědomit, když přemýšíme, kam až ve vztahu před svatbou dojít či nedojít. A ti, kteří chtějí "nic" před svatbou, a po svatbě postupné sbližování, ať si uvědomí, že dřív nebylo zvykem, ani někde dnes to tak není, aby o svatební noci nedošlo ke styku.
Myslím, že ten nepoměr mezi touhou po druhém a realizací úplného i tělesného sebeodevzdání, je zvlášť dnes obrovský.

"Opustí muž otce a matku.." podle mně znamená "Dostuduje, jde do práce, je samostatný, kupuje žrádlo do ledničky a platí elektřinu sám"
Jenže v kolika letech je toho dnes mladý množitel hřiven schopen? A chodit s někým dva roky před sňatkem, aby dynamika vývoje vztahu byl jakžtakž přirozená? Nezavání to něčím podle mně ZNOVU nepřirozeným, totiž "Všechno si pozařizuju, obstarám prachy, studium, bydlení, a pak teprve si tam dosadím ženu, muže?" Kde je společný růst a budování od píky? ( Dobře, buduje každý za sebe, pak daj dohromady, budiž, řešení problémů se stejně nevyhnou) Ale na druhou stranu chození s někým pět let při studiích za polibků, držení za ruce, a pohlazení po rameni je ok?
To jen k zamyšlení. Bez závěrů. Jde mi o lidskost a milosrdenství.