Společenství čistých srdcí

"Zakrvácené prostěradlo", o němž píšete, vypadá spíš jako corpus delicti v nějakém kriminálním případu. Zřejmě máte na mysli prostěradlo s malou skvrnkou od krve. Nuže: manželství není jen věcí manželů, ale i rodin, obce a Církve. Bylo nezbytné, aby případně mohli být povoláni svědci, kteří na vlastní oči viděli stopu vypovídající o tom,
1. že nevěsta byla do svatby pannou - důležité zvláště z hlediska legitimitiy prvorozeného dítěte pro jeho pozdější privilegované erbovní nároky,
2. že manželství je nejen ratum, ale i consumatum a tudíž je vyloučena možnost jeho rozloučení,
3. následkem čehož může být vyplaceno věno.

Dnes už tato spektakulární podíváná nedává smysl, protože:
1. Málo která nevěsta se vdává jako panna a případnému předchozímu nechtěnému těhotenství se dá snadno zabránit nebo jej ukončit.
2. Rozvod je otázkou vyplnění žádosti a nalepení kolku, 30 minut max.
3. Věno? Bývaly doby, kdy rodiče nevěsty dávali tomu, kdo si tu jejich treperendu vzal, nějaké statky. Žel, tento chvályhodný zvyk vymizel.


Po pravdě, žádné nenáboženské důvody proti předmanželskému sexu mě nenapadají. Ani nemám chuť je hledat, nejsou totiž (existují-li vůbec) relevantní.
Dobro, láska, krása - to jsou všechno kategorie transcendentní a tudíž přímo odkazující k Bohu. Cokoliv má být dobré, pravdivé a krásné, nutně se musí podobat Bohu (respektovat Jeho vůli, tedy v podstatě reflektovat Jeho bytí (essenci), která je v Jeho případě s vůlí totožná.) A právě stupeň dokonalosti tohoto mimetického nexu je kriteriem pro to, jestli něco vnímáme jako dobré či zlé, krásné či ohavné, pravdivé nebo nepravdivé. Proto se domnívám, (ale důkaz podat neumím, nejsem Gödel), že prakticky žádný nenáboženský důvod čehokoliv neexistuje. Tedy že jakékoliv záměrné jednání, jakákoliv teleologie vychází z přirozeného, ale cílí do transcendentna, (ať už z hlediska subjektu uvědoměného, tušeného, a nebo neznámého).