Společenství čistých srdcí

Narazila jsem na článek náhodou, i když je staršího data, přidám i svou zkušenost. Má matka, velmi věřící, katolička, se vdávala jako čistá panna, bez zkušeností, jen velmi zamilovaná. Svatební noc byla pro ni naprosto šokující záležitost. Dnes je již téměř 20 let rozvedená. Pokojný život plný porozumění nakonec našla téměř na prahu 40-tky s novým partnerem. Život s ní byl ale předtím docela peklo. Vše, co se týkalo milostného života a tělesnosti ponížila na naprosto odpornou věc, na nás děti v této věci útočila (dva roky jsem se ji bála říct, že jsem dostala menstruaci. Její reakce po zjištění tohoto byla:"Když mi dovedeš domů parchanta, vyhodím tě z baráku!" A další útoku se sexuálním podtextem. Když nevěděla, co by vytáhla, i s babkou mě obviňovaly z incestu s vlastním otcem). Na základě jejího chování se ve mně vybudoval naprostý odpor vůči sexu a dotekům. U sestry jako extrovertky to vygradovalo naopak ve velkou promiskuitu. Nutno říct, že předobraz si matka táhla již z dětství - babička, taktéž praktikující katolička, mluví o sexu dodnes vulgárně a nechutně. Na druhou stranu mi přijde, jakokdyby byly tímto nějak "zvráceně" fascinované. Jejich chování mi sebralo sebevědomí a zanechalo ve mně obrovskou ránu. Prostě jsem žila zároveň mezi Bohem a mezi sexuálním ponižováním. Můj otec naštěstí toto nijak neprobíral, nemá narážky. Jeho švagr je však takový ten typický "macho", naprosto odporný člověk, povyšující sexuální život nad všechno jiné, podvádějící mou milovanou tetu. Strkal nos do mého milostného života tak důkladně, že jsem se svou rodinou téměř přerušila styk. Přítele jsem si nakonec našla, ve 24 letech. Je to naprosto výjimečný člověk, kterého mám velmi ráda. Bydlíme spolu. A tady bych se zastavila, proč o tom píšu. Kdybych čekala se vším do svatby, tak bych zažila výše popisovaný problém. Takhle vím, že nejsem schopná styku, fyzicky ani psychicky (vaginismus, vlivem depresí naprosté vymizení libida až nechuť, tuhý hymen... problém trvá již dva roky) a představa, že jsem v kostele cosi slíbila a na první pohled z toho nemůžu ven, je pro mě šílená. Takhle vím, že ten problém mám, že si s ním už nejspíš neporadím a je pro mě snadnější se smířit s tím, že svou cestu nejspíš najdu někde jinde. Nemá význam, abych trpěla já a vedle mě ještě někdo jiný. Jsem přecitlivělá na starání se do mého sexuálního života, na "nevyžádané rady" a uražené řeči, když si tuto část nechávám pro sebe. A těmito řečmi se mi ještě víc znechucuje celý sex. Všude je tak přesexualizováno, že už jsem z toho sama přesycená a opravdu bych potřebovala vypadnout někam, kde se toto nebude řešit. Pak mě docela rozesmutní řeči některých katolíků, kteří mě rovnou odsoudí jako morálně pokleslou jen proto, že s přítelem bydlím... Mám vlastně jinak pěkný vztah, partner se s touto věcí smířil, rozejít se nechce, najít si milenku mu přijde vůči mě odporné (raději bych se rozešla rovnou, než žila v takovém dvojakém soužití), je to má spřízněná duše. Kolikrát si říkám, že kdybych jej potkala až někdy na stáří, bylo by to lepší. Dokážu si s ním představit pěkný podzim života, ale ne mládí... Dodávám, že jako chůva x-dětí z mé rodiny (vč. sourozenců, které jsem v noci krmila, přebalovala bez ohledu na to, jestli na druhý den vstávám do školy nebo ne) děti sama mít nechci a ani jsem nikdy nechtěla, takže případný styk nehodlám protrpět ani za účelem plození. Vidím svůj život spíše v některé humanitární organizaci nebo při dobrovolnické práci u záchrany památek, což už několik let také více-méně dělám. Hodně lidí nechápe, proč dělám něco zadarmo, ale mně to přináší velkou radost a je to jedno z mála míst, kde mi nikdo nevnucuje a nechutně nepřipomíná mou přírodní podstatu a nesráží moji ženskost.