Směr - třetí tisíciletí
Kategorie: Zajímavé
Mnoho chytrých a odpovědných osobností i pochybných fantastů a snílků se pokoušelo na přelomu tisíciletí předvídat či odhadovat budoucnost. Situace svádí k jednostranným prognózám.
Efektnější se zdají být ty pesimistické. Vycházejí z velice kritického posuzování dneška. Říkají: jsme v hluboké a všeobecné krizi, euroamerická civilizace se již vyžila, chybí jí jakákoli vize, zhruba 15% populace spotřebovává zhruba 85% z celkového světového produktu, třetí svět přejde do útoku, věda a technika se stávají nezvladatelnými, hrozí ekologická katastrofa atd., atd.
Méně působivá a přesvědčivá je optimistická vize. Vychází z faktu, že přestože má lidstvo zbraně, jimiž by se mohlo rychle zničit, nepoužilo je. Nedošlo ke globálnímu konfliktu a Spojené státy a demokratická Evropa se pokoušejí řešit lokální konflikty. Do určité míry se též daří řídit a kontrolovat vědecký rozvoj. Lidstvo se stále více zajímá o dění na celé své planetě.
Domnívám se, že pravda je, jak tomu většinou bývá, někde uprostřed. Nebezpečí, jemuž budeme v budoucnosti vystaveni, je vskutku obrovské, avšak četné skutečnosti naznačují, že je v silách lidského rodu mít alespoň základní problémy pod kontrolou.
Z těchto premis je třeba vycházet i při úvahách o budoucnosti České republiky. Patrně nedojde k nějakému zásadnímu zvratu v evropské a české politice. Důležité je, aby si český národ zachoval svou identitu, dokázal obohatit evropské společenství a zároveň byl ochoten přijímat podněty, přicházející z vyspělejších demokracií.
K závažným proměnám dojde jistě i ve vzhledu krajiny, ve vztazích mezi městem a venkovem. Již dnes jsme svědky obrovské historické změny, postupně mizí starý typ vesnice, který se utvářel po staletí. Po většinu minulosti byl venkov rozhodující silou v národě. Dnešní stav, a to nejen u nás, by mohl být neblahou předzvěstí vylidnění venkova a odtržení člověka od přírody. Existují tu však určité náznaky obratu k lepšímu, člověk si začíná uvědomovat, že poškozováním vazeb s přírodou je ohrožena jeho samotná existence.
Ještě vážnější obavy je třeba vyslovit, zamyslíme - li se nad zásadní lidskou a duchovní kvalitou a stavem naší společnosti, skupin a jednotlivce. Duchovní, morální a citová úroveň mladé generace, na níž nejvíc záleží, není zřejmě zvlášť dobrá. Ti starší se zas musí potýkat s jevy, s nimiž neměli v minulém režimu žádnou zkušenost, zároveň pak zápasí se zbytky vnitřních mechanismů, které jim totalitní režim indoktrinoval. V jisté krizi je rodina, škola, církev a další instituce.
Rozdíly, jež jsou již dnes patrné, se budou ještě asi zvětšovat. Budou zde skupiny a jednotliví přemýšliví a pracovití lidé, kteří se budou vracet k hodnotám, vytvořeným historií, a budou je tvůrčím, citlivým způsobem rozvíjet, a na druhé straně nezmizí, ba možná poroste, množství nezakotvených skupin a jedinců, vzbuzujících bohužel spíše hrůzu než soucítění.
Z toho pramení nárůst hledačství a přijímání cizích náboženských, filosofických a kulturních systémů a institucí. Současně, doufejme, bude vzrůstat počet zdravě myslících a cítících bytostí, jež si uvědomí, že tu existuje nabídka něčeho dávného, silného a živého, nejlépe vyjádřeného patrně v epištole sv. Pavla Korinťanům: "Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe...ale raduje se, když lidé žijí PODLE PRAVDY."
Jako vždy v minulosti lidem, kterým jde o lásku, vzájemné porozumění a pochopení, budou vznikat i v budoucnosti stálé starosti a obtíže. Stále tu budou draví a schopní, často všeho schopní, jedinci, kterým půjde především o vlastní bohatství, moc a slávu. Je důležité, aby si uvědomili, že není v jejich zájmu, aby rostl počet chudáků a lidí, jimž je znemožněno podílet se na správě veřejných i vlastních statků. V opačném případě hrozí nebezpečí revolucí a výbuchů nespokojenosti. Zdá se, že evropské společenství, bude - li aspoň průměrně fungovat, může taková rizika omezit či dokonce vyloučit.
I když naše národní vědomí upadá, najdou se jistě i ti, kteří spolu s Františkem Palackým řeknou: "Kdybych byl poslední z rodu cikánského, budu dbát, aby po mně zůstala aspoň světlá památka v dějinách." Český národ má nepochybně dost zdravých a schopných sil, aby v evropské komunikaci obstál.
Nelze očekávat, že by nás v budoucnosti někdo příliš šetřil nebo zvýhodňoval. Zápas o získání pozic v ekonomice, politice, vědě a kultuře bude tvrdý a obstát mohou jen dobře připravení a ochotní podstupovat každodenní usilovnou práci. Měla by se při tom projevit i vyšší morálka, slušnost a ohleduplnost. Chci věřit, že tyto staré, osvědčené zásady nabudou v svobodné Evropě vrchu. Člověk nikdy neví. Vzpomeňme však na palladium země české. Na to, že naše zem je zasvěcená Matce Boží.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 28. 09. 2010 | 4700 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Karmelitánský kalendář 2001