O kráse
Kategorie: Zajímavé
Stará, ale pěkná úvaha na stále aktuální téma.
Bývaly doby, kdy se na krásu tělesnou pohlíželo úkosem a s obavami jako na dílo ďábelské, a kdy být si vědom své krásy bylo pokládáno za něco nenáležitého, hříšného, proti Bohu. Krása je však dcera Boží, nikoli ďáblova. Krása je pravá a vlastní hlasatelka Ducha bytí, jím vášnivě milována, kterou on posílá úmyslně, věrně a vytrvale mezi lidi, aby jim odhalovala jeho tvůrčí zámysly, vykládala nejhlubší tajemství života. Její pomocí, milostí krásy, věk nalézá svůj pravý vztah k Duchu bytí, poznává sebe jakožto vyvoleného spolupracovníka Božího, pochopuje sebe jako pomocníka radostného, krásného Umělce vesmírného.
Vzácný privilej krásy není dán člověku bez vyššího zámyslu a vyššího účelu. Krása znamená povinnost; krásné tělo je úloha; krása zavazuje - mnohem víc než noblesa zavazuje. To dosud vědělo a ví málo lidí, i krásných.
Krása vlastního těla není dokonce jen osobní, soukromou věcí krásného člověka, "majitele krásy": milosti krásy dostalo se mu proto, aby jí probouzel k sebepoznání, povznášel a zkrásňoval druhé lidi.
Když krásný, tedy cele krásný! Ne pouze tělem, ale i duší a duchem krásný!
Kdo dává lidem povznášivý pohled na celou krásu, důrazně jim staví na oči výmluvnost krásy celé, zharmonizované, dokonale vyspělé, udržuje tak v nich plápol víry v realizaci ideálu vyššího, dokonalejšího člověka, a dává jim odvahu, aby i oni sami usilovali být krásnější a krásnější, ten náleží mezi jejich dobrodince a lékaře a učitele.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 28. 07. 2011 | 4681 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1973